V roce 1996 jsem studovala vysokou školu a domů jezdila jen občas na víkendy. Domácí dění mi tudíž z velké části unikalo. Samozřejmě jsem ale zaznamenala nemoc svojí babičky a její hospitalizaci začátkem prosince. Lékaři nás ujišťovali, že babičce nic moc nechybí a bude brzy fit, ale že si ji radši nechají ještě chvilku na pozorování. Babička hospitalizaci špatně snášela, a tak byla ráda, že lékaři povolili na Vánoce „propustku“.

Na Štědrý den jsme babičku dovezli domů. Byla ve výborné náladě a Štědrý den se opravdu podařil. Na první svátek vánoční se u nás netrhly dveře, jedna návštěva střídala druhou, a máme z toho dne plno fotek rozesmáté babičky, která se vesele baví se svými kamarády i rodinou. Všichni jsme měli radost, že se babičce daří dobře, a začínali jsme pomalu plánovat přestavbu bytu, která by umožnila babičce bydlet s námi, protože lékaři už jí samostatné bydlení nedoporučovali. Babička se měla už jen na chvilinku po Vánocích vrátit do nemocnice k dokončení vyšetření a my jsme chtěli začít hned s úpravami, aby se všechno do jejího návratu stihlo.

Na druhý svátek vánoční se babičce udělalo z ničeho nic špatně. Za pár minut u nás byla sanitka, ale babička i přes snahu lékařů ještě v sanitce zemřela. Mozková mrtvice. Jsou to Vánoce, na které nezapomenu.

Z veselých oslav zbyla hořká příchuť. Nezpůsobila naše snaha udělat babičce hezké Vánoce něco špatného ? Měli jsme ji raději nechat o Vánocích samotnou v nemocnici? Nebo to bylo vlastně krásné ... udělat si poslední společné Vánoce, protože smrt už nebylo možné odvrátit? Kdo na tyhle otázky dokáže najít odpověď? Tenhle zážitek každopádně navždycky změnil můj přístup k Vánocům a od té doby jsou pro mě spíš než veselou oslavou hojnosti dobou vzpomínání na lidi, kteří už s námi nejsou.

Prosinec, to je tradičně doba náledí a námraz. Není divu, že takový jeden zmrazek číhal i na moji maminku. Stačila malá nepozornost a už byla na zemi, pravou ruku pod sebou. Maminka má ze všech lidí, co znám, nejníž práh bolesti. Okamžitě se jí z bolesti udělalo hrozně špatně, takže nezbylo než zavolat sanitku a odvézt ji se zlomenou rukou do nemocnice. Mně bylo tak deset let a dodnes si pamatuju, jak jsem šla zamrzlým městem domů a brečela a brečela a nemohla to zastavit. To jsem ještě netušila, že to nejhorší teprve přijde. Maminka se za chvíli z nemocnice vrátila s parádní sádrou, utřela mi slzičky a za chvíli už byla z hororu veselá historka.

Jenže Vánoce se blížily a nic nebylo hotovo. Ze dne na den se ze mě stala dospělá ženská, která všechno umí a zvládá. Maminka seděla u kuchyňského stolu a já podle jejích pokynů pekla, vařila, smažila, uklízela ... prostě prováděla všechny předvánoční přípravy. Byla to fuška, ale věřte, že jsem na sebe byla náležitě hrdá a i ta vánoční večeře mi chutnala mnohem víc než jiné roky.

Ono není někdy na škodu být postaven před hotovou věc a padnout do života rovnýma nohama. Ruka se zahojila a moje kuchařské a pekařské umění se z nuly dostalo na slušnou úroveň. Pěkný vánoční dárek, ne ?

Reklama