Vztahy

Vánoce k pláči, k smíchu...

 

Po letech mi tenhle příběh připadá, že se snad ani nestal, ale ráda ho vyprávím každé Vánoce zas a znovu. Stalo se to totiž zrovna v čase vánočním, kdy se všichni těší na nastávající svátky, na to, že se rodina sejde pohromadě, na pohádky i dárečky… Jen já, tenkrát čtyřiadvacetiletá, mladičká, nezralá, a hlavně opuštěná maminka sedmileté Lucinky, jsem vánoční shon prožívala poprvé úplně jinak...

V létě se totiž rozhodl můj manžel David odejít. Omluvil to přílišnou nezralostí pro rodinu, brzkým narozením Lucinky. Ano, chápala jsem, i já bych raději tenkrát v sedmnácti, kdy kamarádky chodily na čaje a užívaly si mládí, byla raději s nimi než na porodním sále a potom kolem miminka. Ale co se stalo, nedalo se odestát. Potrat tenkrát nebyl tak běžnou záležitostí, jako je dnes, takže miminko se prostě narodilo, ač k dospělosti mi zbývalo plných deset měsíců.

Snažili jsme se, seč mohli, bydleli jsme u jeho rodičů a snažili se hrát s menšími či většími úspěchy dospělé. Díky mé skvělé tchyni, pro kterou je jen samotný název tchyně urážkou, jsme vše přestáli a dovedli naši holčičku do první třídy. A pak, když jsme si oba zvykli, fungovali jsme jako naprosto normální, i když poněkud mladší rodina, se manžel zhroutil a odešel. Odešel pryč ze svého domova a mě i s dcerkou nechal u svých rodičů samotnou.

Moji rodiče mě tenkrát chtěli nekompromisně odvézt k sobě domů, ale má zlatá tchyně jim to rozmluvila. V té době totiž má mladší sestra teprve nastupovala na střední školu a bratr ji končil. Představa, jak se motáme v třípokojovém bytě všichni dohromady, byla příšerná. Děkovala jsem své druhé mamce, že nás nevyhání, že za nás bojuje, a připadala jsem si, přes tu příšernou bolest v mém srdci, milovaná.

David se ozýval matce jen sporadicky a ta zřejmě, aby mi neubližovala ještě víc, takticky o setkáních s ním mlčela. Držela jsem se, na okolní soucitné pohledy reagovala sebevědomým úsměvem, i když jsem se cítila mizerně. A stejně tak statečně jsem se tvářila před svou dcerou. Hladila ji po vláskách, když večer vyhlížela na setmělou ulici, plakala a čekala, kdy se z práce vrátí tatínek. Nevracel se a obě jsme cítily to neskutečné prázdno po něm.

Půl roku na to jsme měly poprvé slavit Vánoce bez něj. Nakoupila jsem s tchyní i mamkou spoustu dárků pro Lucinku a snažila se jí tak vynahradit chybějícího tátu, i když to byl boj předem prohraný.

Od samého rána jsem se marně snažila potlačit slzy řinoucí se ven a zamykala se tak v pravidelných intervalech na záchodě ve snaze se upravit tak, aby Lucinka nic nepoznala.

Ta dusnou atmosféru vycítila a vyrazila raději za kamarádkou. Když už se stmívalo a ona stále nebyla doma, začala jsem mít strach. Telefon tenkrát nebyl běžnou záležitostí, a i když my jsme ho měli, rodiče její kamarádky nikoliv, takže jsem se oblékla a vyrazila za ní. To, co mi řekli doma u kamarádky, jsem podvědomě tušila. Vůbec k nim nešla.

Panika, obavy a neskutečný, celým tělem prostupující strach, to byly jediné pocity, které jsem prožívala ve chvílích, kdy jiní zasedali ke svátečně nazdobené tabuli. Lítala jsem po městě podobna šílenci, volala ji, dokud jsem nesípala, až mě napadlo, že by mohla být v parku u “našeho” stromku, na který jsme už před lety dali společně krmítko pro ptáčky a každé Vánoce jim chodili také dopřát.

Maličká postavička schoulená do bundy stojící před rozzářeným stromkem s ramínky otřásajícími se pláčem mrzla přímo přede mnou. Se slzami v očích jsem ji objala, vynadala i zulíbala zároveň. Nebránila se, utřela si rukávem slzy, podala mi poloprázdný pytlík se semínky, abych mohla i já dát do krmítka, a chvíli jsme tam spolu stály v tichém souznění.

“Zbylo tam něco i pro mě?” ozval se za námi tichý hlas a já se bála ohlédnout, že to je jen výmysl mé fantazie, že když se otočím, tak zmizí. Lucinka se nebála, vrhla se tátovi do náruče a spokojeně výskla: “Tatínek. Tatínek se vrátil! Mamíí, podívej, tatínek je tu! Půjdeš s námi domů?”

David se na mě mlčky podíval a já kývla.

Byly to ty nejkrásnější, nejsmutnější, nejošklivější i nejnádhernější Vánoce v mém životě. Lucinka usnula mezi námi držíc každého za ruku, snad abychom se jí znovu neztratili, a my s Davidem jsme tu magickou noc ani neusnuli. Mluvili jsme a mluvili, vyříkali jsme si všechny své pocity, trápení, starosti i strachy a začali úplně znovu. Ke stromu už pátým rokem chodím bez Davida, jen v doprovodu svých pravnoučátek, ale vím, že David je tam pokaždé s námi. Že nás hlídá a čeká tam někde nahoře na mě.

Jitka

   
05.12.2005 - Láska a vztahy - autor: Eliška

Komentáře:

  1. avatar
    [17] MEK [*]

    moc pěkné

    superkarma: 0 05.12.2007, 19:10:57
  2. avatar
    [16] Věrulinka [*]

    Krásný příběh i když smutný,je ze života a moc hezky napsaný.

    superkarma: 0 15.12.2006, 18:32:36
  3. avatar
    [15] dzijana [*]

    hezký příběh

    superkarma: 0 10.12.2006, 09:33:03
  4. [12] FAXÍK [*]

    jsou to nejkrásnější svátky v roce

    superkarma: 0 02.12.2006, 20:00:28
  5. avatar
    [10] catcat [*]

    Tak tohle mě nijak nedojalo, je to umělé vánoční povídání...

    superkarma: 0 05.12.2005, 15:41:19
  6. avatar
    [7] Dása [*]

    Jak z červené knihovny. Mám z toho husí kůži, že se něco takového vůbec stalo...je to kouzelný příběh

    superkarma: 0 05.12.2005, 13:13:52
  7. avatar
    [6] Meander [*]

    Um Gottes willen!

    superkarma: 0 05.12.2005, 13:08:20
  8. avatar
    [3] Stes [*]

    krásný příběh - jen jsem zmatená ze jména dcery. Na začátku to byla Terezka a na konci Lucinka.

    superkarma: 0 05.12.2005, 07:11:09
  9. [2] apina [*]

    Já bulim!!!!!

    superkarma: 0 05.12.2005, 06:56:23
  10. [1] Angel79 [*]

    Juu krasny, hned mi to zlepsilo naladu. Dekuju!

    superkarma: 0 05.12.2005, 00:13:43

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme