family

O Vánocích budeme hodní. A to je přesně to, co bychom dělat neměli. Ne, myslím to vážně, protože současný trend je nastaven tak, že „Vánoce jsou svátky klidu a míru“ a my se MUSÍME k sobě chovat pěkně. O Vánocích.

Z toho by si jeden mohl klidně odvodit, že za týden po nich už se může zase chovat jako padouch…

Předně by bylo dobré si uvědomit, proč bychom se k sobě měli chovat slušně?

Protože nám to někdo řekl?

Protože to v určitou vyžaduje nějaká tradice?

Protože Vánoce jsou o tom, aby si lidé dávali dárky a na tvář si připíchli úsměv?

Nebo protože prostě být slušný a nebýt lhostejný k pocitům případně problémům druhého by mělo vycházet hluboko z lidského vědomí pořád?

Všeobecně zakořeněná představa, že o Vánocích je nutné se chovat jinak než celý rok, by byla s odpuštěním trochu schíza.

Pro tohle nemám ráda klauny!

A nikdy jsem ani jako malá neměla. Vždycky mi připadalo, že ten člověk se pod nakresleným úsměvem může tvářit a cítit jakkoli, že to, že se směje, nemusí znamenat, že mu taky do smíchu je.

Že třeba nemá děti vůbec rád.

Kdybychom ctili tradici takových Vánoc a tvářili se na sebe pěkně a priori proto, že se to má v tomto období, byli bychom přesně jako banda klaunů.

Člověk je buď slušný, nebo není

Ono to myslím není o tom, jak se člověk tváří, ale co cítí, a to se nedá naprogramovat na „spustit teď“.

Znám plno lidí, kteří očividně nemají rádi druhé lidi. Prakticky nejsou schopni o nikom říct pozitivní slovo a na všem, co druhý říká, cítí nebo dělá, hledají to horší. Za každým úsměvem očekávají faleš, za každou pomocí zištnost, za každým ústupkem plánování odvety. Takový člověk přeprogramovaný na Vánoce na dobráka nemá pohledem zpětné vazby šanci cokoli na svém životě změnit.

Život a osud bude vždycky takový k nám, jací budeme my k němu. Lidé se k nám budou chovat podle toho, jak o nich smýšlíme, protože myšlenka je to, co je upřímné a ryzí.

Jestliže se dívám na svět pohledem člověka, který je schopen pochopit a ctít i názor druhých, protože umí ve svém nitru přefiltrovat i jejich postavení, pocity a motivace, pak mohu s úspěchem očekávat, že společnost se podle toho postaví i ke mně.

To zdaleka neznamená, že lidé s láskou k životu a k druhým nemají problémy a období, která jsou velice zátěžová, ale všimněte si, že u takových lidí netrvají tyhle věci dlouho.

Neptám se, proč mi druhý ochotně pomohl. Prostě vím, že já zase příště pomohu někomu druhému, nebo jemu. A ne proto, že se to teď sluší, ale jednoduše proto, že to chci udělat, aby se někdo cítil lépe.

Vzpomeňte na Ivana a hlubokou moudrost otřepané pohádky.

„A POTOM SE DOBREM TÍM, NA ČLOVĚKA PROMĚNÍM!“ Jenže houbeles!

Teprve upřímná starost a ryzí myšlenka na to, že babka nebude moci chodit, teprve pak, když Ivan nemyslel na sebe, ale jenom na tu babku, teprve změnou motivace se jeho osud změnil.

Pohádka? Ale funguje!

Buďme, pokud to jde, k sobě slušní a ohleduplní, buďme pozorní a přístupní celoročně, protože člověk je šťastnější, když jeho myšlení obsahuje co nejméně negace.

Jen o Vánocích to naši bytost sluncem nenaplní.

Přeji vám krásné svátky!


Ale to jsem byla vážná, co? No nic, zítra si to vynahradím vánočními rituály. :-))

Reklama