Protože jsem studovala jazyky, jezdila jsem často na různé stáže a i své přátele tady „doma“ jsem si obvykle nacházela mezi mladými lidmi, kteří sem přijeli buď studovat, pracovat nebo jako turisti. S dorozuměním jsem také nikdy problém neměla. To spíš, když jsem si někdy „omylem“ vyšla s některým z mých českých spolužáků, tak jsem si občas připadala, že mluvíme každý jinou řečí! Připadá mi, že naši kluci jsou tak nějak víc dětinští, společensky nepříliš vybavení, nedovedou být pozorní a někdy se doslova chovají jako křupani. Musím říct, že něco podobného se nedá říci ani o jediném z mých dosavadních zahraničních přátel, ať už byli z Evropy nebo z jiného kontinentu. S jedním Američanem jsme se měli dokonce brát, ale nakonec to ztroskotalo na tom, že jsem odmítla bydlet tisíce kilometrů odsud, v domě na samotě, kde nejbližší sousedi jsou vzdáleni dvacet kilometrů a jediným kontaktem se světem je telefon, televize a Internet. Navíc nepatřil zrovna mezi boháče. Přesto těch společných patnácti měsíců strávených s Johnem nelituju, protože jsem se díky němu podívala do Ameriky a navíc jsem se ještě zdokonalila v angličtině.
Po rozchodu s Johnem jsem si řekla, že při výběru partnera musím být obezřetnější a lépe se zajímat o jeho finanční a jiné zázemí. Přece jenom už mi bylo třicet a pokud už bych uvažovala o svatbě, byla bych ráda dobře finančně zajištěna. Vím, že to takhle napsané vypadá hrozně, ale ženská musí být tak trochu potvora… Teď právě chodím s mužem z Francie, který je o deset let starší. Zastává poměrně vysoké místo v jedné firmě, která má obchodní zájmy v České republice, takže teď na několik měsíců žije tady. Je velmi chytrý, vtipný a pozorný a navíc na mě nešetří. Skvělé večeře ve vybraných restauracích, víkendové letecké výlety po Evropě, hezké dárky. No uznejte, který místní chlap by mi mohl něco podobného nabídnout?

Lucie P.
Reklama