Svobodu vyznání nelze nikomu upřít, je ale české dítě připravené na to, že ho ve školce bude učit paní učitelka s hidžábem na hlavě? A jak tato žena odpovídá dětem na dotazy, proč má zahalené vlasy?

Včera večer jsem sledovala na ČT1 reportáž o učitelce z mateřské školky na Českobudějovicku, která konvertovala k islámu.

Přečíst si o ní můžete i v tomto článku na idnes.cz zde:

Se zájmem jsem vyslechla názory různých odborníků, ředitelky školky, některých rodičů, jejichž děti do školky chodí, promluvila i samotná učitelka, Iva Špírková.
Musím říct, že mě osobně paní učitelka bohužel příliš nepřesvědčila. Neupírám jí, že se snaží hledat svoji duchovní cestu, na to má samozřejmě právo každý z nás. Z reportáže jsme se dozvěděli, že paní Špírková byla původně ortodoxní křesťankou a islám ji oslovil nedávno… Její manžel je bez vyznání a ona sama se teprve „hledá“. Přišlo mi to jako dost málo na to, aby si zahalila vlasy a dávala tak světu na odiv svoje náboženské přesvědčení, které vlastně zatím jen poznává…

Přemýšlela třeba o tom, jak se víra, pro kterou se rozhodla, dívá na ženy obecně? Ví dost na to, aby mohla zvídavým dětem zodpovědět jejich otázky?

A ví vůbec dost na to, aby na některé z nich dokázala odpovědět sama sobě?

Čtěte také:

Reklama