Bulvár

Václav Hudeček: Proč tomu říkáte vážná hudba?

Fenomenální houslista Václav Hudeček není zastáncem označení „vážná hudba“, popovídali jsme si s ním tedy na toto téma trochu nevážně. U rozhovoru byla i Václavova manželka Eva.

Václav Hudeček

S houslistou Václavem Hudečkem jsem se setkal v budově Supraphonu při příležitosti vydání nového cédéčka Romantické houslové koncerty.

Tiskové dny v Supraphonu probíhají tak, že každý novinář je pozvaný na určitou hodinu. Dorazil jsem pět minut předem, ale novinář přede mnou mi oznámil, že má pan Hudeček už půl hodiny skluz. No, vyčkal jsem a vyplatilo se. V průběhu tiskového dne totiž dorazila i Václavova manželka, spisovatelka a bývalá herečka Eva Hudečková rozená Trejtnarová.

A proč měl pan Hudeček skluz, to jsem pochopil záhy. Jde o člověka velice hovorného, který, když se s ním bavíte o hudbě, je neuvěřitelnou studnicí znalostí i názorů. Za celý náš dlouhý rozhovor jsem mu stihl položit jen několik otázek a pak už jen fascinovaně poslouchal a poslouchal...

Vydáváte v Supraphonu nové cédéčko Romantické houslové koncerty. Je určené ženám, když je romantické?
Určitě. Ženy jsou nejčastějšími návštěvníky koncertů, ale i divadel. Když se podíváte na vysoce kulturní události, tak vždycky je tam převaha žen. Vždy jde raději žena s kamarádkou než s mužem, protože ženy jsou daleko citlivější a speciálně na muziku. Samozřejmě nemluvím o dobách, když jsem byl teenager a obsazení sálu bylo z 99,9 procent mladé slečny - to samozřejmě bylo extrémní. Mluvím ale i současné době, kdy mi napřesrok bude šedesát a když se podívám do hlediště, vidím, že většina publika jsou ženy.
Když chodíme s mojí ženou do divadla, kde jsem součást publika, je v něm většina žen. Tedy album je určeno převážně ženám, ale i romantickým mužům. Romantická muzika je vrchol tak zvané vážné hudby. Romatismus přinesl úžasné skladatele, jakými byli Brahms, Čajkovskij, Dvořák, Mendelson a mohl bych jmenovat dál. Jsem rád, že Supraphon vydal z archivu - nejsou to nové nahrávky, ale jsou to nahrávky ještě Panthonu, které jsem nahrával v 70. a 80. letech - tyto nahrávky, které jsou pořízené s našimi předními orchestry a dirigenty. Je to dvoucédéčko, protože je tam kompletní Brahms a Čajkovský. Jinak musím říct, že Brahmsův houslový koncert, který považují za úplný vrchol, vychází takto kompletní na cédéčku poprvé od svého vzniku.

Divadelníkovi pomáhá, když s ním divák dýchá, je to stejné i ve vážné hudbě? Hraje se vám lépe, když cítíte, že vás publikum hltá?
Abych řekl pravdu, nezajímá mě až tak moc, jestli se jim líbím, nebo nelíbím, spíš mě zajímá, jestli poslouchají. To poznáte. V sále se vytvoří takové zvláštní fluidum a vy na lidech vidíte, jak jim najednou zjihne zrak a jsou jakoby v transu - velmi zjednodušeně řečeno. Když za vámi po koncertě přijdou, nebo vám napíšou třeba mail, že měli nějaké trápení, šli na koncert a po něm mají hned lepší náladu, prostě jim to pomohlo, tak to je velké zadostiučinění.
Minulý týden jsme byli na krásném představení v SeMaFoRu - Mamzelle Nitouche od pana Suchého a pak jsme byli ještě na Charleyově tetě u Honzy Hrušínského Na Jezerce. Protože jsme měli teď takové hodně stresové období, do toho hodně práce a ještě nám v bytě měnili nějaké trubky a roury, zkrátka do naší práce se vloudily i tyhle praktické starosti, tak jsme šli do divadla a byli jsme už ubití... V divadle nám předvedli krásné výkony a my jsme odcházeli úplně jako po dovolené. Uvědomil jsem si tam jednu věc, že takhle asi působí můj koncert (který beru jako práci) na publikum. Na vlastní kůži jsem si ověřil, že umění, pakliže je poctivě dělané, může mít skutečně blahodárné účinky na organismus. Je to nejlepší medicína, kterou mohu komukoli doporučit a o to víc se teď na koncertech snažím, abych byl dobrý lékař.

Normální konzument si dojde na koncert za odpočinkem, vy tam jdete do práce. Nakousl jste, že odpočíváte v divadle, jaký další odpočinek si dopřejete?
Samozřejmě kromě vážné muziky, kterou nejen hraju, ale i rád poslouchám, například Beethovenovy klavírní koncerty si sám nezahraju. Na klavír jsem sice hrál, ale nedotáhl jsem to nikam. Samozřejmě symfonická tvorba a velké operní hlasy, to je nádhera.
Vy jste asi chtěl slyšet ale něco jiného než vážnou hudbu. Je to klasika - mám rád Queeny a Mercuryho, Elvise Presleyho, Abbu. Hodně melodické věci. Toma Jonese - to je moje mládí... A z domácích se nám líbí Čechomoři, ti jsou úžasní a známe je z dob, kdy je ještě vůbec nikdo neznal a už tenkrát nás nadvchli. Dokonce si s Karlem Holasem občas zahrajeme, on je vystudovaný houslista, takže je to radost. A samozřejmě Jarka Nohavicu. Jeho texty jsou, řekl bych, jediné srovnatelné s texty Jiřího Suchého, protože oba dva jsou velcí čeští básníci, kteří navíc (ačkoli máme spoustu vynikajících básníků a kdybychom byli velký národ, tak si myslím, že ti naši Seifrtové, Nezvalové, Hollanové, Kainarové, Hlasové by byli světoví a Nobelových cen by bylo daleko víc), snad ještě s Karlem Krylem, dokázali své úžasné básně napasovat na muziku, která je také geniální. To je prostě básnictví na druhou.
Viděli jsme s manželkou úžasné baletní představení v Národním divadle, které je postavené na písničkách Karla Kryla, Vysockyjho a Brella - Sólo pro tři. Jestli chcete, milé dámy, opravdu vidět úžasné představení, kromě těch již jmenovaných, jděte na něj. Tím nechci říct, že neexistují další. Zrovna dnes jdeme na premiéru Othella, kde Jagga hraje Radek Holub, a to bude jistě také nezapomenutelné, jsem jeho velký fanda, protože to je komediant od pánaboha.
V Praze se dají vidět úžasné věci. Kdykoli můžeme, jdeme se nalít elixírem umění a všem to doporučuji.

Použil jste obrat „tak zvaná vážná hudba“ - proč jste použil to spojení „tak zvaná“?
To se špatně pojmenovává. Klasická hudba je zařazena do období klasicismu. Hudba ale vznikala i v období baroka, romantismu, ve dvacátém století, v impresionismu... je to trochu jako ve výtvarném umění, akorát že tam je jedno, jestli je to z renesance nebo z baroka, stále je to třeba olejomalba. Ale tím, že se ve dvacátém století oddělila populární hudba, začalo to vlastně operetou a přišly další směry - dechovka, folk. Na klasickou hudbu nebyla škatulka. Angličani a Američani používají Classical music, ale to je ekvivalent našeho Klasicismu. Němci používají název Ernste music - Vážná hudba a Klasische music, a tam už je to jako u nás problém. Celý svět má vlastně tak trochu problém, kam tuto hudbu zařadit, a proto používám název „tak zvaná vážná hudba“. Ona ale vůbec není vážná, je to zavádějící, stejně tak „seriózní hudba“ zavání něčím upnutým kravatou...

Vy, koukám, dnes žádnou kravatu nemáte...
Kravaty nesnáším, mám jedině motýlka, když si musím vzít něco společenštějšího. Kravaty vážně nemusím a motýlka si beru beztak jen do fraku. Každopádně k tomu označení... Johan Sebastian Bach, který žil v baroku a nevytáhl prakticky paty z Lipska, jenom v kostele, v chrámu Svatého Tomáše, psal svoji geniální muziku, tak dělal takové veselé skladbičky. Na tom není nic vážného v tom smyslu slova vážný - je to prostě nádherná hudba. Ale zase jsou pak skladatelé třeba soudobí, kteří nádhernou muziku pod rouškou vážné hudby nikdy nenapsali, psali šílené paskvily... Takže ta „tak zvaná vážná hudba“ je velké umění, které nám zanechali skladatelé barokní, klasičtí, romantičtí a impresionističtí a skladatelé 20. a 21. století. Nedá se to, myslím, shrnout pod jeden název. Proto říkám „tak zvaná vážná hudba“, aby si člověk, který nikdy nebyl na koncertě vážné hudby, nemyslel, že tam bude muset mluvit spisovně a bude se tam muset chovat tak, že si nebude připadat dobře. Ne. Může se chovat úplně normálně.
Většina publika té „tak zvané vážné hudby“ chodí ve večerních oblecích, dámy jdou ke kadeřníkovi a je to taková slavnostní událost, proto také vážné muzice sluší frak. Mělo by to vyvolávat určitou sváteční náladu, ale když přijdou pánové bez kravaty, tak se na ně nikdo nebude zlobit.

Závěrem bych se vás rád zeptal, kdybyste měl doporučit, jak začít s poslechem „tak zvané vážné hudby“, co byste vybral?
Určitě italské baroko. Hudba Vivaldiho, Correliho, Tartiniho... italské baroko je obrovské. Je to bezedná studnice. Komplet nahrávek Vivaldiho, co napsal, je - tuším - dvě stě cédéíček. Úctyhodné dílo. Pak bych šel na německé baroko: vznešený a jedinečný Bach, jehož výrazové prostředky jsou až romantické. To byl člověk, který skutečně viděl na dvě stě let dopředu, kam se bude hudba vyvíjet. Potom samozřejmě Mozart, Beethoven - klasicismus je velmi srozumitelná muzika...

... trochu vás přeruším, zajímá mě spíš jedna konkrétní skladba.
Většina lidí zná samozřejmě nejčastěji hranou skladbu Antonia Vivaldiho: Čtvero ročních období. Jenom si to, prosím vás, poslechněte tak, jak to napsal Vivaldi. Některé úpravy nejsou šťastné a mohly by vás spíš dovést na scestí. To je skladba srozumitelná, ale nechci říct zprofanovaná - krásná muzika se nezprofanuje, dá se jen necitlivými úpravami zničit - ale hodně známá. Každopádně cokoli od Vivaldiho. Vybrat jednu skladbu je nemožné, vemte si třeba Dvořákovu Novosvětskou symfonii, ta vás rozhodně nezklame, když byste chtěli začít velkou muzikou.

Nyní se ozvala doposud jen naslouchající Eva Hudečková: Nebo stačí Vltava...

Václav: Anebo Bethovenova Osudová - pátá symfonie, případně devátá symfonie s Ódou na radost, což je vlastně taková neoficiální hymna Evropské Unie, to je velkolepá skladba. Vezměte si Beethovenovi klavírní koncerty - kterýkoli z nich! Anebo Grieg a jeho klavírní koncerty. Každý zná ten nápěv: pam pary dy pam pam... a málo kdo ví, že je to Griegův klavírní koncert. Mozartovi mše - on má asi dvacet mší, které se ke mně náhodou dostaly, to jsou mnohdy úplně světské, až muzikálové písničky. Kdyby dnešní muzikáloví skladatelé měli takové nápady, jako měl Wolfgang Amadeus Mozart ve svých mších, tak by to bylo úplně úžasné. Je toho tolik, těžko. Navíc každého osloví jiné období. Někdo miloje baroko, jiného kupodivu osloví Sergej Prokofjev, tedy dvacáté století a jeho balet Romeo a Julie je gigantické dílo.

Eva: Chačaturjan - jeden hit vedle druhého...

Sám mám tu „tak zvanou vážnou hudbu“ rád. Jeden můj dobrý kamarád je kontratenorista a studuje barokní zpěv, druhý je virtuozem na violoncello. Popovídt si s Václavem Hudečkem pro mě bylo velkým osvěžením a vytrhl mě z šedi všednodennosti.

Doma jsem si hned nové cédéčko pustil, zavřel oči a nechal se houslovými koncerty příjemně ukolébat...

Kam dál? Naše rozhovory...

   
11.04.2011 - Rozhovory - autor: Jakub D. Kočí

Komentáře:

  1. avatar
    [6] kobližka [*]

    Shodou okolností jsem v sobotu nebo neděli poslouchala s Václavem Hudečkem a jeho ženou pořad na ČT2.Bylo to nesmírně zajímavé.Byl to můj idol mladých let a jistě ne jen můj.Jen škoda,že se tak málo objevuje v TV,my mimopražští nemáme takovou možnost jít se podívat na kulturní pořady.Já si často kladu otázku,proč ten,kdo u nás něco znamená,se málo prezentuje,ale šašků,co za nic nestojí, je v televizi pořád dost. Sml80

    superkarma: 0 13.04.2011, 13:03:15
  2. [5] knihovna [*]

    Hezký rozhovor, pohlazení ve všední den Sml16

    superkarma: 0 11.04.2011, 14:03:21
  3. [4] JustitiaJ [*]

    sieglinde — #1 neměl to být Grieg? :-) housličky jsou rozkošný nástroj, tolik krásných skladeb všude je:-)!

    superkarma: 0 11.04.2011, 13:11:12
  4. avatar
    [3] denkas [*]

    Jé,to už je "dědek".Sml16Pamatuju,když začínal,to byl hezkej chlapeček! Jsme stejně staříSml80 (mladí)Sml59

    superkarma: 0 11.04.2011, 08:08:16
  5. avatar
    [2] enka1 [*]

    Tak sympaťáci jsou oba dva.

    superkarma: 0 11.04.2011, 07:40:49
  6. [1] sieglinde [*]

    Greek?

    1. na komentář reaguje JustitiaJ — #4
    superkarma: 0 11.04.2011, 04:58:01

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme