Václava Havla jsem osobně nepoznala, ale moc k tomu nechybělo. Začátkem devadesátých let mu šil můj exmanžel oblek. Ne ten s krátkými nohavicemi, na nějž se ho každý pochopitelně ptal, ale oblek k anglické královně.

Mám dokonce dojem, že je to tentýž oblek, který má na sobě na poslední oficiální fotografii s Dalajlámou.

Nechci se tím vůbec nijak vychloubat, či pyšnit cizím peřím, ale i tenhle oblek je důkazem toho, jaký byl Václav Havel člověk. Už tenkrát si mohl dovolit nechat ušít oblek ve vyhlášeného evropském salonu (třeba ve Vídni), ale on si vybral českého bezejmenného „krejdu“ z Karlína. Zřejmě na doporučení, protože krejda za totality „obšíval“ spoustu kapel a šil v divadle, ke kterému měl Havel vždycky blízko.

Na první zkoušku přijel k nám domů, do Karlína. A když si chtěl odskočit na toaletu, našel tam rozečtenou knihu. Svou knihu. Jiný spisovatel by se možná urazil, že někdo čte jeho knihy na tak nedůstojném místě jako je záchod.

Václava Havla to naopak pobavilo

Reklama