Reklama

vina

Otázka viny a odpuštění je složitý etický proces. Zatímco paragrafy znají rozdíl mezi úmyslným a nechtěným zaviněním, lidský cit ho často nevidí...

Třiatřicetiletá Andrea tenkrát jela s manželem na návštěvu ke známým. Pršelo a auto, které řídil manžel, dostalo smyk, vjelo do příkopu a převrátilo se na střechu. Andrea podlehla zraněním dřív, než dorazila záchranka...

„Dneska už vím, že by si dcera určitě nepřála, abych na jejího muže nadosmrti zanevřela,“ říká paní Jaroslava, matka oběti. Ale ve chvíli, kdy se tragickou zprávu dozvěděla, zdrceného zetě nenáviděla. „Tys mi ji zabil!“ křičela na něj při prvním setkání po tragické nehodě. A při pohřbu se dala slyšet, že vrah tam nemá co dělat.

K jeho plačící matce, Andreině tchyni, se dokonce otočila zády. Hlavou se jí přitom honilo: „Kašlu na její slzy! Ty mi moje dítě nevrátí!“ Všichni tehdy mysleli, že až odezní první nával bolesti, začne zjitřená matka uvažovat rozumně. I její manžel, Andrein otec, se marně snažil paní Jarku přesvědčit, že zeťova vina vůbec není jednoznačná.

Příliš velká bolest neutuchala

Jaroslava byla odhodlaná stýkat se pouze s tříletou vnučkou, kterou autonehoda připravila o maminku. K té naopak lnula stále silněji. Vždy se nemohla dočkat víkendu, kdy se s ní pravidelně vídala. Aby se vyhnula setkání se zetěm a jeho matkou, posílala pro malou Andrejku jejího dědu.

vina

Uplynul rok od Andreiny smrti. To sobotní ráno šel dědeček jako obvykle vyzvednout vnučku a přitom se dozvěděl, že její druhá babička leží v nemocnici. Slíbil zeťovi, že Andrejku přivede tentokrát v neděli odpoledne k nemocnici, aby mohla babičku s tatínkem pozdravit. Holčička pro ni celé nedělní dopoledne malovala obrázek. „Dá si ho na stolek, aby jí tam nebylo smutno,“ rozumovala přitom nahlas.

Po obědě dědeček Andrejku vypravil, a když na něj s deskami v podpaží čekala v předsíni, začal se obouvat. A tehdy zřejmě zasáhl osud. Dědovi luplo v zádech a pro samou bolest se ani nemohl narovnat. Nezbylo nic jiného, než že se k nemocnici musela vydat s vnučkou „nesmiřitelná" Jaroslava.

Původně chtěla holčičku zeťovi jen bez řečí předat, když však viděla jeho ustaraný obličej, optala se, jak se jeho matce daří. „Čeká ji operace,“ dozvěděla se. Když pak i s Andrejkou zmizel ve vchodu do nemocnice, nemohla se paní Jarka zbavit provinilého pocitu, že měla alespoň zeťovu matku pozdravovat a nabídnout mu pomoc s vnučkou.

Proto na něj počkala před nemocnicí a navrhla mu, že se o dítě postará, bude-li třeba. Zeť k ní vděčně natáhl ruku ke stisku a ona – po krátkém zaváhání – stisk opětovala. Ledy se prolomily...

Kristýna se léta přátelila se sousedkou Marií. Jako už několikrát předtím jí svěřila na hlídání čtyřletou dceru, aby mohla zajít na úřad cosi vyřídit. Holčička však v nestřeženém okamžiku na sebe v kuchyni zvrhla hrnek s vařícím čajem. Horká tekutina jí opařila ruku a krk i s bradičkou.

„Když jsem v nemocnici seděla u její postýlky, zmocňovalo se mě zoufalství. Bála jsem se, že bude mít na vždy zohyzděný obličej,“ popisuje paní Kristýna. Od manžela se dozvěděla, že je Marie na pokraji nervového zhroucení. „Vůbec jsem ji nelitovala, naopak, přála jsem jí, aby ji do smrti trápilo svědomí,“ prozradila na sebe matka opařené holčičky. Ani ujišťování lékařů, že následky nebudou trvalé, ji neobměkčilo.

Když se Kristýna s malou Denisou vrátily z nemocnice, utrápená Marie se jí přišla omlouvat. Rozhořčená Kristýna jí vmetla do tváře: „Ještě, že nemáš děti! Vždyť by ses o ně ani neuměla postarat!“ A zabouchla jí dveře před nosem.

nehoda

Po čase měla Kristýna hrůzný živý sen. Zdálo se jí, že na dceru upustila pánev s rozpáleným omastkem. Probudila se zpocená děsem. A tehdy si uvědomila, co si asi prožila Marie. Nazítří ji sama vyhledala a omluvila se za své nepatřičné chování...

Psycholožka PhDr. Zdeňka Sládečková radí vzdát se své zlosti a touhy po pomstě. „Odpuštění představuje ochotu vzdát se své zlosti, ublíženosti, zášti a touhy po odplatě,“ tvrdí. „Je projevem dobré vůle hledat smír a obnovit vztahy. Cílem není změnit jiného člověka, ale vlastní postoj a myšlenky. Neodpuštění bývá v důsledku nejvíc destruktivní pro toho, kdo neodpustil – nikoliv trestem pro viníka.

Může přinést psychické a fyzické obtíže od zášti a zatrpklosti až k depresím a bolestem. Zdravě sebevědomý člověk dokáže přiznat svoji chybu i tolerovat a chápat slabosti a chyby jiných lidí,“ nastiňuje „mechanizmus" zášti psycholožka Sládečková.

„Zda člověk chce, či nechce odpustit, je záležitostí osobního rozhodnutí. Odpuštění zahrnuje také fakt, že nepřeji jinému člověku nic zlého a že jsem připraven mu pomoci v nouzi. Jinými slovy – jsem schopen si představit sebe na jeho místě.

Odpustit také znamená znovu nalézt ztracenou rovnováhu a zabavit se vlastní trýzně z nepříjemných vzpomínek, vzdát se do budoucna výčitek, uzavřít minulost a vnímat již přítomnost a budoucnost.“