tak by svoji pleť ohodnotila čtenářka s nickem Tora. Ale jak ji známe, vždycky trochu přehání. N avlastní oči jsem viděla, že má pleť jako alabastr

Se svojí pletí jsem spokojená. Naštěstí si již uvědomila, stejně jako já, že i kdyby mi nadělila dva tucty ucpaných pórů a veletucet zhnisaných, jako nadržená šestnáctka vypadat nebudu a tak jsme se přestaly snažit. Většinu roku si udržuji jemně nazelenalý nádech a image tlející mrtvoly. Tmavé kruhy mám pod očima od přírody a tudíž zadarmo. Jelikož příliš neholduji krémům, během tuhé zimy občas připomínám v obličeji větrem ošlehaného eskymáckého psa.

Ovšem v létě se to mění. Sice mi nikdy opálení nevdrží dlouho, ale pravidelně se mi podaří u koupaliště usnout, tak alespoň dva měsíce v roce vypadám jak indiánská babička. Jednou jsem si opálila na spáncích nožičky od brýlí. Kolemjdoucí se mi vyhýbali v domění, že jsem na válečné stezce.

Na kosmetiku nechodím, bo nemám ráda, když musím ležet a někdo mne otlapkává. Zaprvé se neumím uvolnit a pravidelně se upnu k nějaké myšlence, z které během sezení, tedy ležení, vytvořím obsedantní psychotický stimul. Naposledy to byla barva županu na masážích. Babička měla stejný přehoz na gauč.

Jediná pleťová maska, kterou si občas dopřeji, je z tiskařské černě, když usnu na knížce. Ale už to není, co bývalo. Za prvé už do ní prý nedávají olovo a za druhé už tolik nepouští.

Soukromým průzkumem doplněným dotazníkem jsem rozhodla, že líčit se je nutné. Pokud nepomůže malovat, zkusím válečkovat.

TTT

Milá Toro, to vám schvaluji, válečky už jsou zase in

Text nebyl redakčně upraven

 

Reklama