píše naše čtenářka s nickem PBD. Když byla po smrti dcerky psychicky na dně, střídaly se u ní pocity hlubokého zármutku se záchvaty vzteku, stáli její nejbližší při ní. Díky nim se úplně nezhroutila a přetrpěla to nejhorší

Dobrý den, mám to užasné štěstí, že mám kolem sebe lidi, na které se mohu absoulutně spolehnout. Je to rodina, partner a pár přátel. Ruku do ohně bych za ně dala bez váhání.

Mezi mé nejbližší přátele vlastně patří partner a má sestra. A ještě o dvou lidičkách můžu napsat, že to jsou moji opravdoví přátelé. Je to Bob a Haňulka. Byly tři, ale Petr už to kontroluje tam někde z nebe...

V životě se stane spousta věcí, kdy člověk potřebuje pomoct a nebo se jen někomu vykecet či vybrečet na rameni.. Výše zmiňovaní takový jsou a mamina s tátou také. Jsou to lidé, kteří se mnou vždcky byli, i když jsem to u rodičů nedokázala docenit, ale dnes už vím,že jsou užasní a že pro mě toho udělali strašně moc...A stále mi jsou všichni oporou, rádcem a vrbou:)

Když mi bylo v životě nejhůře, po smrti mé dcerky, byly to právě zmiňovaní lidé (teda krom partnera, toho, co mám jsem ještě neznala, a otec dcery-nemám slušného komentáře k tomu, jak se zachoval....),kteří se mě snažili držet nad vodou a dělali pro mě první poslední.Byly to právě oni, kteří při mně stáli, i když jsem někdy na ně byla hodně zlá, nevěděla jsem, co ze sebou, zhroutil se mi svět a já střídala melacholii s výbuchy vzteku..

Tenkrát mi psycholog řekl, že to není nic nenormálního. Nevím, nakolik to opravdu bylo normální a na kolik ne..ale vím, že to mý nejbližší brali z rezervou .Věděli, že jsem vystrašená, bezmocná..že mě to moc bolí a že nevím, co se sebou..Stejně tak oni nevěděl,i co se mnou..

Bolelo je to co se stalo, né méně než mě, ale jinak. Mrzelo je, že mi nedovedou pomoct, když je tolik potřebuji...Ale pomáhali, strašně moc-rodiče, sestra i Petr, Bob a Haňulka..Díky nim jsem vše zvládla, aniž bych polykala antidepresiva a podobné věci.

Nebyla jsem to schopná docenit v tu dobu.To přišlo až časem..Ale řekla jsem jim všem, jak si toho neskutečně vážím, jak jsem vděčná, že stáli při mě. Nikdy jim to nezapomenu..

Velké poděkovaní patří rodičům, sestře, parterovi, Haňulce a Bobovi. A jedno díky posílam i Petrovi tam někam do nebe. Velké poděkovaní za to, že tu pro mě vždycky byli a jsou a věřím , že i budou. A doufám, že jim stejnou oporou dovedu být i já.

PBD

Milá PBD, smrt dítěte je určitě to nejhorší, co může matku potkat. V takové situaci je asi hodně těžké ji utěšit..

Text nebyl redakčně upraven

Co vy na to, milé ženy-in, napíšete nám také o vašich přátelích, kteří vám pomohli v nouzi? Poděkujte jim prostřednictvím dnešního tématu

Pište na adresu: redakce@zena-in.cz

Reklama