Nadpis tohoto článku je možná v ženském magazínu trochu zavádějící, ale myslím, že přesně vystihuje situace, o kterých bude v dnešním tématu řeč. Každý jsme si někdy jistě připadali v práci nedocenění, nebo dokonce využívaní…

sláva

Ruku na srdce, milé čtenářky, připadáte si v práci vždycky dostatečně oceňované a přijde vám, že vás nikdy nikdo nevyužil nad rámec vašich pracovních povinností? Myslím, že pokud nejste zrovna majitelkou dobře prosperující firmy (a i u nich bych nedal za toto tvrzení ruku do ohně), tak bude vaše odpověď na mou otázku záporná. Protože ale nechci z pochopitelných důvodů poukazovat na svou stávající práci, budu vám vyprávět příběh, který jsem prožil dříve…

V knižní distribuci jsem si občas připadal jako idiot

Mojí první prací po škole bylo rozvážení knih. Nejprve po Praze a později po celé republice. Tak nějak vnitřně jsem dospěl k pocitu, že jsem tuhle práci dělal dobře, neb se mi občas ještě dnes ozvou knihkupci a shání nějaký titul – musím je vždy zklamat, že už tu práci několik let nedělám, a odkázat je na správný telefon. Vždycky si pak mile popovídáme, jak to jde v knihkupecké branži, a zavzpomínáme na staré dobré časy.

Ale nyní už k tomu idiotství. Možná vás to překvapí, ale i mezi knihkupci, nakladateli a distributory zuří krutá obchodní rivalita. Vzpomínám si, že když měla vyjít kniha autora, který dříve psal samé bestsellery, a naše distribuce měla být jejím výhradním rozvozcem, hnal mě šéf v jednu v noci vyzvednout ji k tiskaři, že je to tak domluvené. No, jel jsem, i když jsem z toho nebyl dvakrát nadšený.

O co větší bylo mé překvapení, že u dveří tiskaře nestálo jen jeho auto, ale také auto další distribuce. „Dobrý den, pane Kočí, tady pán za firmy XY si přijel vyzvednout 500 kusů, aby pro to nemusel jezdit až k vám do Prahy,“ přivítal mě tiskař, „to je ale fajn, že vám takhle ušetří práci, což?“

„Ale já o ničem nevím, šéf mi nic neříkal…“

„Heleďte,“ vložil se do toho pán z firmy XY, „s vašim šéfem jsem nemluvil, ale stejně bych pro to hned ráno jel, tak takhle to bude jednodušší.“

„No jo, ale my jsme výhradní distribuce toho titulu, tak nevím, jestli vám to šéf bude chtít dát hned… Tohle já bez něj rozhodnout nemůžu.“

Proběhlo ještě několik podobných argumentů a volalo se mému šéfovi, který mi před tím říkal, abych titul rozhodně nikomu nedával dřív. Resumé? Distribuce XY použila na šéfa nátlak stylu: Když vy nám teď nedáte tuhle knihu, tak my vám pak nedáme tamtu... a 500 kousků bylo jejich. Popřáli jsme si veselé Vánoce a rozjeli se do svých skladů a já nechápal, proč jsem tedy musel jet v noci 200 kilometrů pro exkluzivní titul, když byl další den stejně všude. Takový je život.

Téma dne 4. června 2012: Má hradská práce

  • Postěžujte si na to, co vás v práci štve!

Svůj příspěvek o své stávající či minulé práci a o tom, jak jste v ní trpěli zasílejte na e-mailovou adresu redakce (viz níže), a to nejpozději 4. 6. 2012 v 15.00 hodin. Jeden z uveřejněných příspěvků odměním sladkým dárkem na nervy – balíčkem ORION z čokolád DELI a bonboniéry Oříškový sen. Chcete-li mít šanci na uveřejnění, nechť je váš příspěvek dlouhý alespoň jako tento odstavec textu.

orion

Reklama