Tak přesně tohle jsou slova jedné mojí známé, se kterou jsme před lety ležely na stejném pokoji v porodnici. Leželo nás tam víc, ale třem z nás se v jeden den narodili synové. Jak jsme je vychovaly?

leave

Maminka Alena

Alena ležela na posteli vedle mě. Rodila už potřetí, byla to taková rázná ženská, která mě, vyjukanou mladou holku, uklidňovala a dávala mi rady do života. Její chlapeček dostal jméno Josef, tedy Pepík, a opravdu mu sedělo, už od narození měl takový přidrzlý ksichtík, který mu zůstal i v dospělosti.
Měl dva starší bratry, kteří ho v podstatě vychovávali, protože Alena, hned jak to šlo, nastoupila zpátky do práce. Občas jsme se potkaly, ale když jsme se přestěhovali do Prahy, přestaly jsme se vídat úplně. Až nedávno jsem ji při své návštěvě na Moravě potkala. Slovo dalo slovo, zavzpomínaly jsme na své porody a na své synáčky.
„Co Pepík, jak se má?“ Byla moje první otázka.
„V osmnácti jsem ho vykopla z baráku a starej se. Do školy se mu nechtělo, flákal se, já ho živit nebudu. Bydlel s nějakou holkou a před třemi měsíci odjeli do Ameriky. Občas si zavoláme, prý je spokojený.
„A to se Ti ani trochu nestýská?“
„Ale jo, to víš, že jo, ale přece se nebude věčně držet máminých sukní.“

Maminka Saša (to jako já :))

Náš malý valibuk vážil 4 a půl kila, když se narodil. Původně se měl jmenovat Tomáš, ale to byl v té době v porodnici každý druhý, a tak jsme mu nakonec dali jméno Radim. Už od narození jenom jedl a spal. Když mu bylo asi půl roku, onemocněl těžkým stupněm salmonely, z tehdy prodávaného závadného Feminaru (už jsem tady o tom psala), šly z něho jen krvavé hleny a v nemocnici nám řekli, že kdyby nebyl při narození tak velký, tak to ani nemusel přežít. Když jsme si ho vezli domů, byla to jen taková malá kostřička potažená kůží. Strašně jsem se o něj bála a od té doby jsem ho opečovávala ve dne v noci. A opečovávám ho dodnes, byť už je to chlap jak hora a žádnou máminu péči nepotřebuje. Naopak, častokrát mé přehnané starostlivosti zneužije ve svůj prospěch. Ale já to nevidím a nikdy mu nedokážu říci ne, i když jsem si vědoma, že mu tou přehnanou mateřskou láskou spíše ubližuji.

Maminka Marcela

Když se její syn Milánek narodil, chodila se na něj dívat celá porodnice. Tak krásné dítě tam dlouho neviděli. Velká modrá kukadla, obočí jako od stylisty, vlnité vlásky, mohl by být předlohou barokním andělíčkům v kostele. S naším Radimem se tedy kamarádili prakticky už od kolíbky. Hodně si spolu hrávali, i my s maminkou jsme se hodně navštěvovaly. Jeden čas jsme spolu dokonce i pracovaly a také jsme byli společně s našimi rodinami na dovolené. To už přibyla našemu klukovi sestřička, které se Milánek moc líbil. Vždycky jsme si dělaly s Marcelou legraci, že je dáme dohromady. Svého potenciálního švagra znal prakticky už od porodnice, mohl by mu jít i za svědka. U oltáře však společně nestanuli. Stanuli společně u hrobu, totiž moje děti stály nad hrobem a Milan ležel dole v rakvi.

Viz článek Nechci vidět svoje děti plakat.

Maminka Marcela se psychicky zhroutila a vím, že by dala nevím co za to, kdyby se Milan klidně po celý život držel máminých sukní, anebo kdyby ho i , třeba jako Alena, poslala do háje. Ale alespoň by se jí z toho háje vrátil.

Reklama