Libča

Náš seriál o čtenářkách žijících v zahraničí pokračuje. Tentokrát se díky Holly73 dozvíte, jak se bydlí a žije v Německu.

Chtěla byste přispět do našeho seriálu i vy? Pokud ano, stačí nás kontaktovat na e-mail: jakub.koci@zena-in.cz.

Nejprve obligátní otázka: Jak dlouho čtete Ženu-in a jak jste se o ní dozvěděla?
LibčaŽenu-in čtu už skoro osm let. Začala jsem na ni chodit v roce 2001 a mám pocit, že to bylo někdy v červenci, nebo červnu? Dostala jsem se na ni úplně náhodou. Tenkrát jistá mladá maminka jménem Monika Brydová měla krásný inzerát v časopise Vlasta, že hledá kontakt na maminky, co jsou doma s dětmi, a dala tam svůj e-mail. Přiznám se, že jsem se nějak neodvážila napsat, a tak to za mě udělal otec (usmívá se). Monika se mi pak ozvala a začaly jsme si psát maily. Seznámila mě taky s Ženou-in.
Měla jsem na začátku velké potíže přihlásit se. Prostě to z mého počítače nešlo, dodnes nechápu proč. Nakonec jsem se přihlásila od mých rodičů z Čech a pak už to najednou šlo i z Německa. Měla jsem tenkrát synka, kterému ještě nebyl rok, a chodila sem jako Libča, ale nějak jsem zapomněla heslo a musela se přihlásit znovu; tak vznikl nick Holly73. A chodím sem tedy teď jako Holly... škoda, rády bych svůj starý nick zpátky (smích).

To není problém, heslo k němu vám pošlu e-mailem. Ale pojďme dál: Jak jste se dostala do Německa?
Do Německa jsem se dostala coby au-pair v roce 1995. Pracovala jsem předtím v Čechách jako sekretářka, tedy spíš jsem byla sekretářkou v jedné německé firmě. Ale moje němčina byla dost... ehm... nekvalitní. Říkala jsem si, že se člověk naučí německy, jen když v té zemi žije a jazyk vnímá jinak než jako učební látku z knih. Tak jsem si našla agenturu a šla do jedné rodiny honosící se tituly hrabě a hraběnka. Vážně: byli to šlechtici jak vyšinutí (smích). Dělala jsem jim au-pair pro tři děti (klukům bylo sedm a šest let, holčičce sedm měsíců).
No a během mého působení coby au-pair jsem poznala mého budoucího, teď už současného manžela, který je bratr jedné z mých německých kamarádek. Potřebovala jsem doprovod do kina a tak... časem z toho byla láska, i když jsme se skutecně poznávali hodně dlouho, než nám došlo, že se fakt milujem.

Motorpark

Kde v Německu přesně žijete?
V bývalém NDR, tedy přesněji v Sachsen-Anhalt, ve městečku Oschersleben. Možná ho někteří znají z přenosu automobilových závodů z tak zvaného Motoparku nebo Motosportareny, či tak nějak... nevím přesně, jak se to jmenuje (smích).

Proč jste se rozhodla nevrátit do Česka?
Vrátila jsem se, když jsem přestala dělat au-pair, ale jen na půl roku. Láska byla silnější a v mém případě skutečně hory přenáší, tak mě přenesla zpátky do Německa. Začátky jsem měla moc těžké a hodně se mi stýskalo. Teď tu mám dva syny, práci, zázemí... prostě je to můj druhý domov, i když pořád říkám, že se do Čech vrátím, ale až později, teď ještě ne. Vlastně si dělám srandu, že do německé půdy mě nepochovají, to bych je chodila strašit. Ale s manželem sníme, že až budeme starší, tak se odstěhujeme do Čech, mám svou rodnou zemi moc ráda a jsem pyšná, že z ní pocházím. Odmítla jsem třeba německé občanství, i když dneska můžete mít klidně dvě. Ale já, protože jsem Češka, jsem si řekla, že raději budu mávat českým pasem než německým.

Zoo

Co vás na životě v Německu nejvíce překvapilo?
Němci jsou moc vážní lidé, neumí se bavit (ne všichni, jsou výjimky, ale je jich málo), neznají ten náš „švejkovský" humor. Berou všechno moc vážně. Jsou na sebe hodně přísní a občas pěkně naříkají a stěžují si, jak se jim špatně vede. Třeba při rodinných oslavách či na párty je neuvěřitelně těžké lidi rozehrát - prostě se neumí bavit, dovedou jen suše plkat o ničem.
Ale jinak se tu za těch čtrnáct let ke mně Němci chovají slušně a mám tu hodně přátel. Poznala jsem spoustu úžasných lidi, berou mě už jako Němku, ač jim všem říkám, že jsem Češka, a občas se vymlouvám na to, že jsem ten outsider. Mávnou rukou, ať s tím na ně nechodím (usmívá se).
Našla jsem si tu spoustu přátel, o kterých vím, že mi pomohou, podpoří mě. Myslím, že mě mají i rádi, i když si občas stěžují na moji divočejší a temperamentní povahu. Češství v sobě prostě nezapřu.
A musím ještě dodat, že Německo mě vychovalo a hodně mě změnilo. Nevím, zda v dobrém, či zlém, ale řekla bych, že když jsem sem šla, tak jsem byla docela jiná, měla jsem jiný pohled i představu o životě.

Zoo

Po čem se vám nejvíc stýská?
Po pořádném českém točeném pivu, po utopencích, po chlebíčkách - nejhorší to bylo v těhotenství. Měla jsem hroznou chuť na chlebíčky... stýskalo se mi po cukrárně a těch úžasných dortíčcích, po pořádném českém cukru, koření, soli, mouce...
Hodně mi chybí ten náš pořádný český humor. A taky po pořádném českém tlachání s českýma kámoškama (směje se).

Jak vidí Němce Holly73

  • Jsou moc vážní.
  • Jsou také děsně hluční.
  • Někdy mi přijdou i dost neupřímní - prostě neřeknou, co si myslí, hodně se schovávají za nějakou slupku.
  • Tolik nevyváří ani nevaří jako my.
  • Češky jsou hodně kreativní, Němky si to raději koupí.
  • Zametají před svým domem jednou týdně chodníky.
  • Respektují zákazy a dávají si bacha, aby je neporušili.

Je pro Češku těžké najít v Německu uplatnění?
Je, a to dost! V oblasti, ve které žiji, je nezaměstnanost asi dvacet pět procent. Lidé se tu bojí přijít o práci, spousta má tak zvaný Hartz IV - to je něco jako sociální podpora, ale pod totálním minimem. Dostávají jen pár euro na přilepšenou, někteří jsou na tom fakt hodně špatně.
Měla jsem to štěstí, že jsem se po svatbě přihlásila do školy pro zdravotní sestry, víceméně nechápu, jak jsem na to přišla, ale prostě jsem to zkusila. Jiná šance nebyla. Je tu místní nemocnice, tak jsem do toho prostě šla. Dobře, přiznávám, že v mé německé rodině jsou všichni, až na manžela, zdravotníci. Muž je elektrikář.
Zdrávku jsem dělala tři roky - v němčině - ukončila jsem ji v v červenci 2000 a šest týdnů po tom se nám narodil první syn.
Zdravotní sestra s průměrem 1,0, který jsem měla, má dost možností najít si rychle práci. Je to dost dobrá tlačenka, když máte zkoušky za 1,0 (smích).
Bylo pro mě obrovské plus, i když jsem byla Češka, že mám německou školu, jinak je pro Čechy dost těžké uplatnit se. Ale když se člověk nebojí, umí řeč a je průbojný, má šanci - nesmí to ale nikdy vzdát. Německé vzdělání každopádně udělá hodně...

Jak je v Německu draho? Kolik třeba dáte za nájem?
V Německu se od zavedení eura říká: „Euro, das ist teuro," tedy: Je to drahé... co je tu euro, hodně cen vzrostlo. Já za nájem nic nedám, protože máme vlastní dům. Vím, že tu jsou nájmy od 300 € a výše. Navíc ta horní laťka nemá konce...

 

 

Vztah Čechů a Němců hodně pošramotila válka - jak ji vnímají Němci nyní?
Tak to je moc zajímavá otázka, protože v současné době pracuji v domově důchodců, a je tedy jasné, že se starám o staré lidi, kteří skoro všichni zažili válku, někteří z nich bojovali proti Čechům, Rusům... jiní zase utekli ze Sudet, protože museli. Nebojím se o tom s těmi lidmi hovořit a do dnes jsem nepotkala žádného Němce, který by se ke mně choval nějak špatně, protože jsem Češka.
Hodně vzpomínají na svou rodnou zemi - Čechy, tedy vlastně Sudety, a já jim vyprávím, jak to tam teď vypadá, oni zase vypráví mně, jak tam dřív žili a jak utekli. Většina z nich při útěku potkala jen hodné a slušné Čechy, kteří jim pomohli. Znám hodně moc příběhů, ale to je vážně na sólo článek.
Starší Němci tvrdí, že to, co bylo dřív, bylo lepší - tím myslí i období s Hitlerem. Byla totiž práce, byl pořádek... ale to jsou jenom výjimky... většina z nich říká, že byli hloupí, že si za všechno mohou sami, protože Hitlera tenkrát zvolili. Ale jsou to jen střípky, zbytek Němců o tom nerado mluví, snad se stydí, nebo je jim to nepříjemné...
Existuje taky spousta starých německých žen, co mají na válku smutné vzpomínky. Hodně jich bylo znásilněných - poslouchat jejich vyprávění je moc těžké, jenže ony se potřebují svěřit, aby to v sobě nějak zpracovaly. Žije tu spousta dětí, které neví, kdo byl jejich tatínek: byla to těžká doba pro všechny národy...
Ale, jak asi většina z vás ví, je tu velký problém s neonacisty, bohužel. Nejvíc se objevují v bývalé východní části Německa, kvůli nezaměstnanosti. Neonacisté slibují zoufalým Němcům, že všechno bude zase dobře... trošku se tu opakuje historie, ale zatím se Německo snaží potlačit to a mít to pod kontrolou. Občas se jim to ale vymkne z rukou. Jsou tu různé oblasti, ve kterých nemají rádi cizince...

Město Holly

Které místo v Německu vám nejvíce přirostlo k srdci?
Bohužel ne to, kde žiji (smích). Miluju Harz a město Wernigerode. Pak mám strašně ráda městečko Tangermünde. Ale úplně nejkrásnější město v Německu je Tübingen - to je tak překrásné, že ačkoli jsem tam byla jen jednou v životě, nikdy na to nezapomenu!

Je něco, co Němci nikdy nedělají a Češi to dělají běžně?
Němci neslaví svátek, tedy jmeniny. Vůbec nemají kalendář se svátky, vlastně mají, ale jen katolíci, ale ani ti to neslaví jako my. Tak já dneska už ani nevím, kdy mám svátek (smích).

Dům Holly73

Kdybyste se měla do Německa odstěhovat dnes, udělala byste to?
Ne! Doma je doma. Ale tuhle cestu jsem si zvolila, tak jí musím jít dál. Je to moje svobodné rozhodnutí, a když jsem řekla to své ano, tak si za tím musím stát! A tak to dělám, i když to někdy bolí a stýská se mi... ale po druhé už bych to nikdy neudělala. Ono je totiž někdy moc krásné slyšet větu: „Miluji tě!" v rodné řeči, ne: „Ich liebe dich!" Inu, rodná řeč je rodná řeč.

Foto: Archiv čtenářky Holly73

 

Přečtěte si

Čtenářka na Floridě:
„Do Česka se vrátit nechci," říká čtenářka Eva_fl

 

Myslíte, že byste dokázala bydlet v Německu? Zvládla byste místní odlišnosti hravě, nebo by vám „aklimatizace“ trvala? Znáte někoho, kdo zažil válku - jak na to vzpomíná?

Reklama