Ahoj redakce,

 

poslední dobou na mě padá čím dál větší splín a smutek. A tím důvodem není ani manžel, ani děti, ti mi vesměs dělají jen radost a dokáží rozveselit mou občas dost smutnou tvář, ale má rodina. Pocházím z docela malého města, ze kterého jsme se načas s manželem odstěhovali, ale s přibývajícími lety, jak už to bývá, pachatel se vrací na místo činu, jsme se navrátili zpět. Koupili jsme si malý dům a hodlali zde spokojeně žít. A troufám si říct, že spokojeně žít v kruhu rodinném.

 

Ale po pořádku. Jsem nejstarší ze tří dětí. Mám o dva roky mladší sestru a o téměř deset let mladšího bratra. Dětství se nám rodiče snažili udělat v rámci možností totalitního režimu opravdu hezké. A my si to jako děti užívali. Jediné, co kalilo vody v naší poklidné rodinné říčce, bylo to, že jsem si dost často připadala jako outsider. Prostě navíc. Táta, ten měl slabost pro mladší sestru a na bratra nedala dopustit mamka. Takže jsem občas nabývala dojmu, že nikam a nikomu nepatřím.

 

Zpravidla jsem to byla já, kdo měl mít rozum, kdo měl chápat, kdo měl pomáhat. Moji mladší sourozenci si užívali a já kmitala doma a poslouchala, že se mi to jednou bude hodit. Zvláštní je, že takovou péči o mou sestru nikdo neměl. Poslouchala jsem příkazy a poslušně je plnila a v hlavě si promítala jednu pohádku za druhou, kterak přijede bohatý princ na bílém koni, vysvětlí našim, že jsem to nejúžasnější stvoření, co kdy po tomto světě chodilo, a před zraky vykulených rodičů, závistí pukající sestry a nabručeného bratra se mnou odcválá v dál.

 

Pravda, romantické představy čtrnáctileté dívenky se s přibývajícími roky měnily a já opravdu potkala svého prince. A musím říct, že to opravdu princ byl. Unesl mě do vzdáleného města, a tam se nám narodily dvě děti. Naši k nám jezdili sporadicky, a když přijeli, byli rádi, že se vidíme, a z dřívějších problémů ve mně zbyly jen hořké vzpomínky. Až do té doby, kdy jsme si koupili ten zpropadený dům.

 

Návrat do rodného městečka byl velkolepý, naši se těšili, že mě budou mít kousek vedle, že uvidí častěji vnoučátka a vůbec, že si budeme navzájem pomáhat. Ano, pomáhali jsme si, ale přesně řečeno – my pomáhali jim. Dřeli jsme na jejich domku i zahradě. Snažili se být milými společníky, když se objevili den co den za dveřmi. Když přišli a my neměli čas, odcházeli naštvaní, neustále měli potřebu se mnou řešit spory týkající se mých sourozenců.

 

Ti se mnou nemluvili nejprve vůbec a teď vždy, když se pohádají spolu, jeden z nich přijde, pomlouvá toho druhého a druhý den zase přijde ten druhý. To trvá měsíc, dva, než si to spolu vyřeší, a pak po mně třeba půl roku ani nevzdychnou. Nezavolají, nepřijdou a to bydlíme ulici od sebe. Když se objednám na návštěvu já, nemají čas. Připadám si, jako by mi bylo zase čtrnáct, akorát, že čtrnáct je teď mé starší dceři a já nechci, aby mé děti vyrůstaly v takovém modelu rodiny...

 

 

                                                                                      

 
Reklama