Hádky jsou kořením vztahu a často se jimi takzvaně „vyčistí vzduch“.  A prý vůbec nejlepší je to usmiřování po nich. Jenže zkuste tohle říct Evě (34), která při každé z nich už předem moc dobře ví, že to ona se bude muset omlouvat…

„Otěhotněla jsem krátce po té, co jsme spolu s Ivanem začali chodit, takže svatba byla nevyhnutelná. Ale nebrali jsme se jen proto, že bychom museli. Vlastně jsem se na společný život těšila a moji rodiče byli také nadšení. Manžel byl totiž dobrá partie a velký sympaťák. Že má i svá proti, mi došlo až časem. Uvědomila jsem si totiž, že u nás za všechno vždycky můžu já,“ svěřuje se Eva.

hádka

Ať jde o jakýkoli průšvih, manžel má ten dar, že to vždycky otočí proti mně. Zapomene si doma kufřík s dokumenty, ale můžu za to já, protože jsem mu tu nepřipomněla. Nevyzvedne syna z kroužku, jak jsme se ráno domluvili, ale je to moje vina. Měla jsem mu přece poslat sms, když vím, že toho má hodně. Zapomene zarezervovat hotel na horách, za což jsem samozřejmě také vinna já. Když to totiž zrovna chtěl udělat, bylo nutné vynést ty zatracené odpadky. A tak bych mohla pokračovat dál a dál,“ vypráví mladá žena, která si na podobné situace snad už i zvykla. Jsou jejím denním chlebem už pět let.

„Není to ale jen o tom, že na mě manžel svede každý svůj prohřešek. Daleko horší je pro mě to, že se mu po každé naší hádce musím omluvit, nebo se alespoň přijít usmířit. On to neudělal ještě ani jednou. Zkrátka se mnou nekomunikuje do té doby, než se podvolím a ustoupím. Nemyslete si, že jsem to nikdy nezkoušela zlomit. Ale po týdnu, kdy se mnou nepromluvil ani slovo, zavřel se v pokoji pro hosty, nebo domů leckdy pro jistotu vůbec nedorazil, mi došla trpělivost. Zlost ze mě postupně vyprchala a jeho provinění mi už nepřipadalo tak neodpustitelné. Takže v rámci rodinné pohody jsem za ním zašla a poprosila ho, aby se už nezlobil,“ přiznává Eva s tím, že podobný scénář mají všechny jejich rozmíšky.

„Možná vám připadám jako hlupák, jenže co mám dělat? Manžel už je takový a pochybuji, že ho nějak změním. I když mě štve, že nikdy neuzná svou chybu ani se neomluví, připadá mi hloupé, abychom spolu nemluvili kvůli každé malichernosti. Tak to prostě skousnu a jdu se s ním usmířit, jakmile ze mě vyprchá ten největší vztek. Horší je to ale ve chvílích, kdy jde o něco vážnějšího. Pocit křivdy ve mně pak přetrvává ještě dlouho poté, co řeknu „Tak se na mě nezlob.“, dodává Eva.

Čtěte také:

Reklama