Tak se přece říká malolitrážním vozům, který jsme si vypůjčili na ostrově Samos s cílem dostat se tam, kam běžný turista nezabloudí. Válet se jenom na pláži? To by nebylo nic pro nás. Chtěli jsme zažít nějaké dobrodružství.

Rozhodli jsme desetidenní pobyt rozdělit na etapy, výletové a poznávací, a na leháro u moře. Jeden výlet jsem vám už přiblížila v článku o tureckém Efesu. (Musím vám moc poděkovat za milé reakce, i když fotky měly flek, patrně od potu, který se z nás všech řinul, a výklad byl čistě laický a pocitový.)

Stejně to bude i v tomto případě. Poučila jsem se z reportáží z cest, z nichž mi vždycky nejvíc utkvěly v paměti zajímavosti, kuriozity nebo nečekaná dobrodružství. Tato cesta jimi byla celkem slušně protkaná.

Začalo to zkoumáním mapy a místních silnic. Pro běžné, nenáročné turisty celkem uspokojivé, i když silniční okruh podél pobřeží není dosud dokončen a nic nenasvědčuje, že tomu v budoucnu bude. Ale nechci vrtat, nás naopak lákaly cesty mimo obvyklé trasy. Měli jsme jasný plán: Vezmeme to napříč ostrovem přes pohoří (tisíc sto čtyřicet metrů nad mořem), abychom viděli, jak žijí lidé mimo turistická centra.

mapa

Propojka by tu byla. Je to sice jen „dvojlinka“ značící, že je vhodná pouze pro džípy, ale to nás nijak zvlášť neodradilo.

Vourliotes

Vourliotes. První vesnička v kopcích, která byla ještě dostupná po „asfaltu“

uličky

Tyhle úzké uličky mě fascinovaly

náves

Nádherné průhledy ze stínu vinné révy

klášter

Cestou do hor jsme zastavili u tohoto krásného kláštera (M. Vronta). Bohužel, ve čtvrtek měli zavřeno

Libovali jsme si, že asfaltka stoupá hodně vysoko. Dokonce jsme dojeli vojenský náklaďák a udělali si z něj „medvědáře“. Když nás přivedl až k branám vojenského tábora, začali před námi kvapně zavírat, a bylo jasné, že tudy cesta nevede.

stoupák

Přes zákaz jsme nemohli odolat, abychom nefotografovali. Moře splývá s nebem

Otočili jsme se a opět klesali, přičemž jsme cestou narazili na ceduli “Zákaz fotografování“ a dva cestáře v džípech. Ukázali jsme jim mapu.

Jeden z nich se nabídl, že nás doprovodí na rozcestí, z kterého bychom už měli trefit. Měl zrovna siestu, takže malé zpestření polední nudy možná uvítal.

výhledy

Pohled na moře a městečko Kokkari

Cesta kamenitá, prašná, samý výmol a šutr. Zatáčky, v nichž máte pocit, že zlomíte auto,a děsné „krpály“. To celé jsme zdolávali na jedničku, v oblaku a takřka naslepo.

průvodce

Náš průvodce se v oblaku prachu občas úplně ztrácel

Do cesty nám vběhli dva psi a zběsilým štěkotem doprovázeli džíp. Že by tuláci?

pes

Přesně tohle jsem toužila vidět

pasák

Kdepak, krátce po nich se z příkopu vynořil pasák v maskáčích a stádo koz se zvonky na krku.

Chlapi se zřejmě znali, pasák odvolal psy a chvilku se spolu bavili. Pak nám uvolnil kozí stezku a my pokračovali v horské expedici. Na nejbližším rozcestí se s námi náš průvodce rozloučil.

průvodce

Na tomto místě nás průvodce zanechal našemu osudu a vrátil se na „základnu“

Teď už to bylo jen na nás. Autíčko srdnatě vyšplhalo ještě pár kopců a pak jsme začali pomalu klesat.

vrchol

Už jsme skoro na vrcholu hory

auto

Naše terénní vozidlo

Dorazili jsme do vesnice Pandrosos, kde nebylo ani živáčka. Jen blázni se poflakují venku ve čtyřicetistupňových vedrech. Hospoda byla otevřená, a tak jsme si pod rozlehlým platanem dali frappé a obdivovali nádherný kamenný dům v sousedství. Byl bez střechy, zřejmě léta opuštěný. Majitel hospůdky nás rád vyfotil a podal informace. Dům je na prodej za pouhých 800 tisíc euro.

frappé pod platanem

Na fotce nad námi má ještě dům střechu

dům

Takových opuštěných domů je na ostrově spousta

Zpáteční cestu jsme si mohli zjednodušit a jet civilizovanou silnicí, ale naše zbytnělé ego velelo: Zpět do hor. Už to přece umíme. Jenomže jsme se stejně jako v pohádce dostali na rozcestí. Na náhorní pustině stál oslík a cedule ukazující cíl naší cesty moc věrohodně nevypadala. Vydali jsme se tedy “zlatou“ střední.

Po pár metrech kodrcání nám došlo, že není moc používaná, přesto jsme se rozhodli pokračovat. Suchý travnatý porost, výmoly, šutry. Jestli tohle přežijeme... Před nepřehlednou zatáčkou nad hlubokou roklí se Míra vydal na obhlídku terénu. Když se vracel, jeho gesto bylo jasné. Konec, šlus, dál cesta nevede. Auto se nedalo ani otočit, tak převzal řízení a vycouvali jsme zpět na rozcestí k oslíkovi.

Toho si musím vyfotit.

osel

Stál uvázaný v mezi, na slunečním žáru, a když mě zmerčil, vyšel mi vstříc. Doufal, že dostane něco k snědku, napít, nebo třeba pohlazení. Ale ani jednoho se mu nedostalo.

Poprvé v životě jsem se bála nějakého lichokopytníka. Bylo mi ho líto, ale co kdyby mě kousl?

U oslíka už jsme nepokoušeli žádnou z dalších možných cest, tahle zkušenost nám bohatě stačila, a vydali jsme se „domů“ sice nudnou, ale bezpečnou asfaltkou.

Ale když se tak poohlédnu zpět, mám pocit, že tento zážitek překonal i turecký Efez.

Čtěte také:

Výlet do tureckého Efesu byl úžasným zážitkem...

Reklama