airplane

Jestli se vám někdy stalo to samé, víte, že tahle situace je zoufalá. Prostě se náhle ocitnete jako aktér ve filmu Terminál.

Mě se to přihodilo loni v Londýně, kde jsem byla na pár prázdninových dnů s dcerou. Letěly jsme za hubičku z Norimberku, pět dnů i s ubytováním v opravdu hezkém hotelu nestálo ani tři tisíce na osobu. Teď už tak levné cestování asi neseženete, ale před dvěma lety to nebylo nic výjimečného.

Londýn jsme si užily, prolezly jsme všechny možné památky, projely se po Temži a mrkly se i na nultý poledník v Greenwich village. V den odletu už jsem měla naplánovaný jen Hyde park a odpoledne hurá a letiště (Stansted) a šupky zpět do Norimberku, kde jsem měla zaparkované auto na cestu do Prahy. V tom Hyde parku ale bylo tak hezky! Krmily jsme z ruky veverky, koukaly na jezírko s kachnami, okoukly speaker corner a pak se plácly do trávy na sluníčko. Letedlo letělo v sedm večer, ve tři jsme z parku vyrazily do hotelu pro kufry - měla jsem vypočítáno, že na letišti budeme dvě hodiny před odletem, a to bohatě stačí. Moje propočty však nepočítaly se zdržením, ke kterému došlo hned cestou do hotelu. Prostě všechno jelo nějak pomaleji, než jsem předpokládala. U vlaku jedoucího na letiště jsme se ocitly už v hodně vyšponovaném čase a ještě 20 minut čekaly na příjezd. Když vláček uháněl oněch as 40 kilometrů na letiště, už jsem tušila, že by mohl nastat průšvih, ale nepřipouštěla jsem si, že bychom mohly mít takovou smůlu. Když jsme se vyřítily celé splavené z hysterického běhu z nástupiště k odbavovací přepážce, bylo 20 minut do odletu. V duchu jsem si to představovala jako v amerických filmech, kde se do letadla nastupuje minutu před odletem, a uklidňovala mou dceru, která zdaleka není taková dobrodružka jako já, že to určitě stíháme.

Stihly jsme to, ale do letadla nás už nepustili. Odbavovací přepážka se zavřela půl hodiny před odletem, my se k ní dostaly o deset minut později. Když mi to zopakovalo několik místních zaměstnanců, došlo mi, že jsme v průšvihu. V prvních minutách jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Poletovala jsem tam jako naprostý zoufalec, dokonce mi vytrysklo pár slzí beznaděje. Dcera, ta brečela zcela nezakrytě. Byl pátek večer, přepážky ostatních letových společností se pomalu vyprazdňovaly, a když jsem začala být schopná uvažování, uvědomila jsem si, že k nákupu nových letenek nemám na účtu dost peněz.

Bylo jasné, že letiště se na nějako dobu stane naším novým domovem. V jednom z koutů jsem objevila opuštěný počítačový stůl s pěkným útulným výklenkem, a tak jsme si ho zařídily jako domek. Do výklenku jsme naskládaly svetry jako houni na spaní, nacpaly tam hlavy a nohy si opřely o kufr, aby ho nikdo ve spaní nemohl ukrást. Za poslední drobné jsme si koupily napůl jeden čaj a koblihu. V noci jsem pak obcházela kiosky s jídlem a přemýšlela, že jestli se nepodaří během druhého dne odletět, budu muset něco k jídlu ukrást. Vzpomínám si, že jsem si říkala, že bych si nejspíš troufla na Marsku v trafice, a už předem se vžívala do situace, že mě při tom chytili.

Zbytek noci, kdy dcera spala na zemi pod stolem, jsem žhavila telefony a vyjednávala, kdo by nám mohl obratem na účet zaslat hotovost na nové letenky. Ale zařiďte to v pátek v noci? Další odlet byl sobotu v osm ráno, a tak jsem zpacifikovala šikovnou kamarádku, aby nám letenky koupila přes internet. Pracovala na tom skoro do rána, poslala mi všechny potřebné kódy, ale když jsme se ráno dostavily k přepážce naší německé společnosti, slečna mi oznámila, že letenky zabookované jsou, ale nedošla jim platba, takže znovu nikam neletíme. Dcera znovu brečela a vracela se pod stůl.

K snídani jsme měly teplou vodu ze záchodového umývadla a anglické sušenky, které jsem vezla domů jako dárečky. Nakonec mi peníze poslal kamarád skrz víkendovou bankovní službu a já našla odlet s úplně jinou společností letící odpoledne přímo do Prahy. Koupily jsme nové letenky a konečně odletěly. Dcera byla šťastná jako blecha a ve škole si za slohový úkol na téma Můj prázdninový zážitek vysloužila podtrženou jedničku. Já jsem si ale ještě užila další den, kdy jsem musela do Norimberku pro auto. Cestu jsem už absolvovala s vysokou horečkou, protože jsem těmi nervy a zřejmě i hygienickými podmínkami oslabila svou imunitu natolik, že jsem z toho dostala chřipku.

Londýn mě v konečné fázi vyšel na dobrých 30 000 korun, takže dodnes to byla v poměru k délce a vzdálenosti moje nejdražší dovolená v životě...

Reklama