Jana Kavánková byla sedm let majitelkou jediného lesbického klubu v Praze. Žižkovského A-Clubu. Sedm let tam strávila nejen za barem (o víkendech často až do rána), ale starala se o chod celého podniku. Pořádala tam také nejrůznější kulturní, politické či sportovní akce, poslouchala lidské příběhy. Dnes už se veřejně neangažuje. Žije harmonický život se svou partnerkou a má dobrý pocit, že „to svoje“ pro lesbickou komunitou vykonala…
 
Jak jsi vlastně přišla na nápad založit lesbický klub?

Poměrně jednoduše. V té době jsem neměla kam chodit, protože v Praze žádný lesbický klub nefungoval. Což vlastně nefunguje doposud… A-Club jsme otevíraly tři, asi po dvou letech jsem tam zůstala sama. Fungoval sedm let (od roku1996 do roku 2003 - pozn. red.), což je obrovská doba, protože tak dlouho často nevydrží fungovat ani mnohé gay kluby.

A-Club, nazývaný lidově „Áčko“, byl zajímavý především tím, že nešlo o klasickou diskotéku. Ta měla svůj čas v pátek a v sobotu. Přes týden ale  probíhaly nejrůznější vernisáže, besedy, promítání filmů, sportovní hry… Klub měl dokonce i svůj pravidelný tištěný bulletin, ve kterém bylo možné přečíst si úvahy, rozhovory, program… To byla nadhodnota, která třeba gay klubům chybí.

Tato nadhodnota byla, dalo by se říci, mou životní prohrou. Domnívala jsem se, že lze vytvořit místo, kde bude o víkendu zábava s hudbou a přes týden prostředí, kde se lidi sejdou, popovídají si, něco si prohlédnou či se něco dozvědí. Chtěla jsem najít společného jmenovatele pro nejrůznější skupiny lesbických žen – pro ty rádoby intelektuální, sportovkyně či ty, které mají zájmy zase trochu jiné… Komunitu se mi ovšem, bohužel, a opakuji že po letitém úsilí, skloubit nepodařilo.

Ale vždyť kupříkladu vernisáže se v Áčku setkávaly s velkým zájmem…
To ano, ale většinou se tam sešly známé z okruhu té které vystavovatelky. Velký zájem býval také o besedy s poslanci a poslankyněmi před tím, než bylo uzákoněno registrované partnerství. Holky se zúčastňovaly i turnajů v ping pongu či v házení šipek. Kolikrát se vydařilo i promítání filmů s lesbickou tematikou. Bylo to ale hodně vysilující. Jednak organizace, jednak stálé obvolávání holek, aby dorazily. Vesměs byly nezodpovědné (smích). Přesto se ale nepodařilo v rámci těch akcí skloubit jednotlivé skupiny holek.

A co vlastně lesbickou komunitu spojuje?
V určité době to byl zájem na tom, aby byl přijat zákon o registrovaném partnerství. Někdo se o to zajímal víc, někdo méně. To, že má někdo jinou orientaci, ale neznamená, že je nějak víc spojen s těmi, jež ji mají stejnou jako on. Tak to je přece i u lidí s většinovou orientací. Někdo je zahrádkář, někdo rybář, někdo hraje fotbal… Ti zahrádkáři se s rybáři nebudou přece scházet jenom proto, že jsou heterosexuální, když si třeba jinak nemají co říct. Šlo mi ale o něco jiného – ne aby se holky z různých skupin přímo kamarádily, ale aby se respektovaly.  (Do rozhovoru vstoupila přítelkyně Jany Marta: „Řekla bych, že komunita držela více při sobě před rokem 1989, kdy byla orientace veřejným tabu.“)

Která skupina žen ti byla příjemnější, dá-li se trochu paušalizovat? Nebo jinak: Která byla vůči „té druhé“ tolerantnější?
To je těžké říci. V každé skupině se našli lidi tolerantní i netolerantní. Je to otázka jedinců. Je to tak i třeba mezi gayi. Někteří z nich se s holkami kamarádí, chodí společně pařit a vznikají výborná přátelství. Jiným vadí v klubech už jen dámská přítomnost. Možná jsem zaujatá, ale kdybych měla říci, která skupina lesbických žen z těch dvou zmíněných na mě jako celek působila tolerantněji, musím jmenovat sportovkyně. Byly ze sportu zvyklé žít neustále v kolektivu, kolektivní akce tudíž organizovat. Z vystupování mnohých rádoby intelektuálek byla naopak cítit jakási nadřazenost. Nechápu to. Člověk má ocenit každého, kdo je v něčem dobrý. A fotbalistky toho dokázaly hodně. Třeba na gay hrách v Holandsku skončily třetí. A později, když byl založen futsalový (futsal je halový fotbal – pozn. red.) klub „Áčka“, rok co rok jsme společně získávaly titul Mistr Prahy… Já jsem nehrála, o holky jsem se starala tím, že jsem nad nimi převzala záštitu, pořídila jim dresy a tak. Fotbalistky mě také jednou mile překvapily – narukovaly na vernisáž fotografií. Se slovy, že si o nich některé jiné ženy myslí, jak jsou hloupé, a ony nejsou. A že jsou zvědavé, kdy se zase ty jiné –  „chytré“ – přijdou podívat na fotbal. Samozřejmě, že nepřišly. Bohužel.

Čím je takový blok v komunikaci ze strany některých žen, podle tvého názoru, způsoben?
Nevím. Možná povahou některých z nich. Možná i tak trochu tím, že u nás prostě chybí to, co bývá třeba hodně v Německu. Informační centra spojená s kavárnami, kde si každý může půjčit materiály, o které má zájem, popovídat si s druhými u kafe a cigarety. To všechno přes den. V Praze to není. Tady kluby ožívají jedině v pátek a v sobotu večer. Náplň je stále stejná – pití a tancování.

Občas mám pocit, že někteří příslušníci a některé příslušnice určité menšiny nejsou také tolerantní k menšině jiné. Přitom by bylo tak žádoucí, aby všechny táhly za jeden provaz… Měla jsi také takový pocit, když jsi působila v „Áčku“?
U některých návštěvnic klubu jsem slýchala mnohdy velmi netolerantní názory. Říkaly třeba, že když do klubu budou chodit Romky, nebudou tam chodit ony. Takové postoje jsem rázně a bez kompromisů odmítala. Do klubu měl přístup naprosto každý, nezkoumala jsem pohlaví, věk, barvu pleti ani sexuální orientaci. Letěl vždy jen ten, kdo se třeba začal v klubu rvát. V tom jsem byla také nekompromisní. Ta netolerance některých lesbických žen k jiným menšinám je samozřejmě velký problém. Stejně jako netolerance mezi jednotlivými skupinami uvnitř samotné komunity, kterou jsem již zmiňovala.

Podílela ses na několika ročnících lesbického kulturního festivalu Aprilfest (dříve Apriles, dnes eLnadruhou). Ani tam se ale většinou všechny skupiny lesbických žen nesešly…
Když jsem se festivalů zúčastňovala, měla jsem pocit vetřelce, který tam nepatří. Čas od času mi to některé organizátorky, považující se za intelektuálky, dávaly hodně najevo. A k tomu názvu – to bylo také absurdní. Nejprve se festival jmenoval Apriles, pak si ty, které ho organizovaly, vymínily, že se tak další ročník jmenovat nesmí. Tak se přejmenoval. Byly to tak zbytečné spory…
Mimochodem – a jsme zase u toho vyčleňování, třeba fotbalistky na tyto festivaly nechodily téměř vůbec, program nebyl totiž vůbec uzpůsoben jejich zájmům. To byla určitě chyba. Zapomenout také nemůžu na jeden úplně zbytečný spor, který se sice netýká festivalu, ale stejně jako peripetie s názvem jsem ho dodnes nepochopila.
V době, kdy některé genderové aktivistky dočasně vypovídaly knihovnu, vyvstala otázka, kde budou knížky s naší tematikou. Byla jsem ochotná na své náklady udělat regály u schodů, které vedly do klubu. Bylo tam poměrně dost prostoru. Překvapil mě ale názor některých žen, které měly dát k převozu knih svolení – že knížky v baru by prý byly degradací literatury. Takže ty knížky místo toho ležely dlouhou dobu kdesi ve sklepě, kde si je nikdo nemohl půjčovat a přečíst. Nebyly však degradované. To považuji za stupiditu prvního řádu.

Tak k něčemu veselejšímu. Jak vzpomínáš třeba na „áčkovské“ parníkové plavby po Vltavě?
Parníky byly fantastické, bývalo plno lidí. Legrace. Akorát jsem se coby zarytá ateistka kolikrát i modlila, protože jsem ten parník musela zaplatit, i kdyby byla bouřka. Lítalo mi v tom vždycky nějakých dvacet tisíc korun, takže když se kolem třetí hodiny odpoledne zatáhla obloha, měla jsem na čele pot. Dopadlo to ale vesměs dobře, bylo hezky. Ukázalo se, že pánbůh má rád i homosexuální lidi.

Když jsi vedla „Áčko“, kolikrát jsi za barem působila jako psycholožka. Přicházely holky a svěřovaly se ti. Jak jsi vnímala jejich osudy?
Štěstí a neštěstí se střídalo. Faktem je, že určitá promiskuita v lesbické komunitě existuje. Ta je ale ukotvena i mezi heterosexuály. Akorát je tam víc schovaná. Mám spoustu známých – vím, že ten má milenku, ta má milence, veřejně ale ne. Mají barák, společné děti, rozvádět se proto nechtějí. V naší komunitě se ale prostě někdo zakouká do někoho jiného, sbalí si igelitku a jde.

I nyní? Když už je možné uzavřít registrované partnerství?
Určitě. Hlavně u těch, co je neuzavřeli/y. Když se člověk rozchází, je v afektu a odejde. Zvlášť když má jen tu igelitku. Když si ale musí přijít zpátky sbalit všechny věci, často se stane, že vychladne a zůstane.

Bylo vysilující poslouchat tolik lidských příběhů?
Dlouho mě to bavilo. A když jsem zjistila, že je to pro mě už spíš přítěž, odešla jsem od toho. Byl to vlastně jeden z hlavních důvodů, proč jsem s klubem skončila (klub posléze ještě chvíli fungoval pod jinou majitelkou, nyní už nefunguje vůbec – pozn. red.). Když člověk dělá ze setrvačnosti něco, co ho už nebaví, je to špatně.

Sleduješ teď, co se děje v lesbické komunitě?
Už moc ne. Co vím ale z vyprávění, situace je ještě horší než dřív. Skupiny holek se od sebe ještě víc oddálily. Nemají už ani pevné místo, kde by se scházely a vyměňovaly si názory. To v „Áčku“ přece jen mohly, i když jsem o problémech v komunikaci již hovořila – scházely se tam třeba feministky s holkami, které feministky nejsou (nebo třeba jsou, ale v určitém smyslu, jak kdo význam toho slova chápe) a povídaly si o tom… Někdy se dokonce i společná řeč našla. Dnes jsou naše mladé holky rozptýlené po různých klučičích klubech a jednou za čas jdou na velkou lesbickou párty do některého z pražských klubů, který je na konkrétní akci pronajat. Mé vrstevnice, kterým už je nějaký ten rok nad padesát, ale nemají kam chodit. Když je potkám, ptají se, jestli nechci něco otevřít…

A nechceš?
Kdepak. V Praze mají šanci už jen především kluby, do kterých se vrazí plno milionů korun, pak fungují dva roky, x milionů se vyinkasuje a založí se klub nový… Na to už nemám energii. Diskotéky jsou vlastně módní záležitost. To fungovalo a funguje i v naší komunitě. Když se před pár lety otevřel nový lesbický klub MaLér (už také nefunguje – pozn. red.), všechny holky tam začaly chodit a já jsem měla dva měsíce téměř problém, jak v „Áčku“ zaplatit nájem. Tak to prostě bývá – kdo je takzvaně „in“, chodí tam, kam ostatní. I když třeba jen dočasně. Proto byl téměř nadlidský výkon udržet stejnou diskotéku sedm let. Navíc jsem hodně podcenila internet – o webové stránky jsem se moc nestarala. To dnes je umím dokonce i vytvářet – s přítelkyní totiž chováme a prodáváme Britské kočky. A já vím, že přes internet se dá udělat spousta práce.

A jak vlastně jinak žiješ?
Žiji harmonický život se svou partnerkou, i když mimo registrovaný svazek. Pracuji na živnostenský list. Jsem svým pánem. A mám dobrý pocit, že „to svoje“ už jsem pro lesbickou komunitu udělala. Navíc si čím dál tím víc myslím, že největší kus práce, ač to někomu tak nemusí připadat nebo si to nechce přiznat, udělali zpěvák Pavel Vítek s Janisem Sidovským, když uzavřeli registrované partnerství. Nebo tenistka Martina Navrátilová, Vladko z VyVolených… Známé tváře, jež se k homosexualitě přihlásí, jsou nesmírně cenné. Je to možná nespravedlivé ke všem aktivistům a aktivistkám, kteří vykonali/y plno mravenčí práce, ale je to realita. Jsem také ráda, že bylo po dlouhých letech uzákoněno registrované partnerství, které jsme dnes opakovaně zmínily. I když se před obecními úřady nestojí fronty (zatím jich bylo uzavřeno kolem tří set, zákon je platný od loňského léta – pozn. red.), má velkou symbolickou hodnotu. Takovou, že nás stát konečně oficiálně uznal za rovné s ostatními lidmi. A že jednou snad dospějeme ke skutečné rovnoprávnosti.

Autorka je interní redaktorkou gitY - genderové tiskové a informační agentury , www.ta-gita.cz

Reklama