Možná řešíte otázky typu „Z čeho zaplatit složenky?“, nebo jestli jste v práci spokojená. Donedávna jsem podobné otázky řešila také, než jsem si uvědomila, že jsou lidé, kteří řeší mnohem závažnější problémy, než jsou otázky financí nebo spokojenosti. Budu vám vyprávět příběh lásky dvou lidí, kteří nemohou být spolu. A pokud ano, jsou odkázáni žít v nejistotě a v podmínkách, které sami dopředu nedokážou odhadnout. Příběh lásky bílé dívky a černošského muže, který uprchl do České republiky, aby mohl začít žít „lepší“ život. Jejich lásce ovšem brání české úřady.
 

 

Paní Veronika Ndobamsi má malý krámek v Praze. Práce jí baví, na živobytí si vydělá a představovala si, že bude žít klasický život. Pořídí si domeček za Prahou, vdá se, bude mít děti. Jenže české úřady této idylce brání. Paní Veronika si totiž vzala Afričana… který má z dávné doby předtím ještě nedořešenou záležitost – pobyt.

Ndobamsi Emmanuella Emany uprchl z demokratického Konga ze strachu z represí ozbrojených vládních složek, když kvůli ostré kritice začala policie zatýkat jeho přátele. Díky tomu se dostal na černou listinu. Aby mohl odjet bez dokladů, využil služeb převaděče, který hned po příjezdu do České republiky utekl. Ndobamsi Emmanuella Emany se chtěl dostat do Evropy, aby mohl navštívit svou rodinu ve Francii, ale protože neznal legislativu v jiných státech, mluví pouze francouzsky a anglicky, neuvědomil si, že překračuje nelegálně hranice. Byl zadržen německou policií a poslán do zadržovacího zařízení v Bělé Jezové. Tam strávil dalších 6 měsíců, během kterých bylo zahájeno azylové řízení. Azyl byl zamítnut. Důvodem údajně byl fakt, že Česká republika nebyla jeho cílovou zemí. Jeho ekonomicky slabá rodina žijící ve Francii už zaplatila za soudní výlohy kolem 150 000,- Kč. Z Bělé Jezové se dostal do azylového tábora v Kostelci nad Orlicí a odtud následně do Prahy. Všechny odvolání a žaloby dopadly negativně. Momentálně čeká na příkaz, kdy bude muset opustit Českou republiku. Jeho milující žena je připravena jet s ním. 1. 1. 2008 prodala svůj krámek, aby mohli odjet, až přijde konečné rozhodnutí. Ndobamsi Emmanuella Emany odjet nechce.

 

Proč jste jel do České republiky, a ne rovnou do Francie?

E.E.N.: V Kongu jsme měli politické problémy kvůli mezinárodní spolupráci. Znáte exprezidenta Kabila? Ten rozbil veškeré vztahy s evropskými státy. Zavřely se skoro všechny ambasády, přestalo se spolupracovat s Francií, Belgií, Amerikou. V takové situaci je těžké získat vízum do Francie. Opravdu jsem se snažil ho získat, ale nepodařilo se mi to.

 

Bylo jednodušší přijet do Prahy?

E.E.N.: Ne, nebylo to jednodušší. Říkal jsem si, že bude lepší dostat se do nějakého evropského státu, že z Evropy bude jednodušší jet navštívit mou rodinu do Francie, kde mám matku, své sestry, bratry. To jsem si tenkrát myslel. Jenže nemluvím česky, neznám vaše zákony, a když jsem přijel do Prahy, snažil jsem se hledat nějaké kontakty. Otce mi zabili a bratr mého tchána mě seznámil s jedním konžským mužem, který mi pomohl. Obstaral mi všechny dokumenty. Byl to diplomat a pro mě to znamenalo bezpečí. Nechtěl jsem mít problémy na letišti. Neměl jsem ani pas. On měl všechno. On mě přivezl a řekl mi: „Teď jsi volný v demokracii. Já ti pomohl a dělej si, co chceš.“ A pak jsme se rozloučili. Můj otec také trochu dělal do politiky, takže znal lidi. Věděl, že chci odjet. Měl jsem k tomu osobní i politické důvody. Když jsem byl v Kongu, připravovaly se volby prezidenta, kandidáti byli Josef Kabela, otec Kabely, Jean Pere Benba, atd. Mě to nezajímalo, všichni byli špatní.

 

Pořád ale nerozumím tomu, proč jste přijel do Prahy, a ne do jiné země Evropské Unie?

E.E.N.: Protože člověk, který mě sem přivezl, měl možnost mě vzít sem. Nemohl jsem si vybírat. Chtěl jsem do Evropy, protože celá má rodina je v Evropě.

 

Takže vám bylo jedno, do jaké evropské země se dostanete?

E.E.N.: Samozřejmě. A když jsem tu vystoupil, nevěděl jsem, co budu dělat. Neznal jsem tu nikoho. Měl jsem sice u sebe nějaké peníze, ale říkal jsem si: „Co tu budu dělat? Asi bych měl začít žít normální život jako ostatní.“ Ale tady je to skoro nemožné. Mluvím francouzsky, studoval jsem ve francouzštině, neumím česky. A pak jsem potkal jednoho muže. 

 

Znal jste někoho z Čech předtím, než jste přijel do ČR?

E.E.N.: Ne, ne. Když jsem přijel, viděl jsem pár lidí z Konga, což mě docela překvapilo.

 

Když jste přijel do Čech, Česká republika už byla v Evropské Unii?

E.E.N.: Myslím, že ano.

 

A na hranicích vás zastavil celník...

E.E.N.: Na německých hranicích mě zastavila německá policie. Myslel jsem, že je to normální, že můžu jít, neznal jsem žádné právo, nic. U nás když chceš jít do brazilské komuny, nechají tě jít. V Evropské unii jsou Evropané a teď už jsou v Shengenu, teď už není problém získat vízum. Kdybych měl Shengenské vízum, mohl bych jet do Francie. Ale když jsem přijel, měl jsem jen problémy. Policie mě zastavila a já zůstal 6 měsíců ve vězení pro cizince. V Bělé Jezové, v Mladé Boleslavi. Byl jsem opravdu vyčerpaný jak morálně, tak fyzicky.

 

Které země patří do Shengenu?

E.E.N.: Tam je snad kromě Irska, Skotska, Anglie skoro celá Evropa. Je tam určitě Německo, Francie, Španělsko, Itálie, Belgie, Rakousko, Švédsko, Finsko, Holandsko...

 

Kde byste tedy mohli žít v době, po kterou by byl Emany vyhoštěn?

V.N.: Jediné, o čem jsme opravdu přemýšleli, bylo Irsko. Je to anglicky mluvící země, já bych se tam byla schopná domluvit a pracovat. Emany tam má bratra, tak by nám snad mohl v začátku trochu pomoci.

 

To vyhoštění platí na tři roky?

V.N.: Ano, je to na tři roky, ale po roce a půl se dá zažádat o prominutí zbytku trestu. Dnes jsem mluvila s kanceláří ombudsmana a vysvětlili mi, že je nový zákon. Emany je sice ještě v České republice, ale část trestu si už odpykává tady. Až tedy přijde výjezdní příkaz k vyhoštění, začneme řešit, na jak dlouho musíme odjet pryč. Ale musíme opustit Českou republiku, i kdyby to mělo být jen na měsíc. Nevíme ale kam, protože Emany nemá pas. Pas se dá nechat poslat z Konga, ale stojí to dost peněz a zatím na to nemáme. Po Shengenu nemůže nikam, na ambasádu taky ne, takže se v podstatě může jen nechat vydat do Konga, kde by ho zavřeli, protože opustil nelegálně svoji zem. Až nyní se dozvídáme jiné možnosti, jak získat pas. Díky tomu, že jsme začali obesílat lidi naším příběhem a zaslali to i do prezidentské kanceláře, ozvalo se nám pár organizací pro pomoc uprchlíkům. Je pravda, že v naší situaci nám nemohou moc pomoci, ale šel by přes ně zařídit alespoň ten pas.

 

Myslíte si, že se české úřady chovají k cizincům hůře než k Čechům?

V.N.: Když přijdete na matriku, že se chcete vzít, tak skoro všude kromě Prahy 7, kde jsme se nakonec vzali, to brali tak jako „Jasně, to je sňatkový podvod, s tím my nechceme mít nic společného.“ Emany má místo občanky od policie takovou knížečku jako dočasný doklad, a tak jsme museli zařizovat přes ambasádu rodný list atd., což  teda stálo docela dost peněz.

 

Myslíte si, že jsou Češi xenofobní?

V.N.: To si nemyslím. S tím se nesetkáváme.

 

Ani s náznakem rasismu?

V.N.: No, jen na těch úřadech. Vyloženě rasismus ne, ale na cizinecké policii se i ke mně jako k Češce chovali hrozně. Oni už jsou prostě navyklí s nimi jednat jako s dobytkem. Kolikrát tam přijdou i Češi, kteří přišli pomoct kamarádovi-cizinci, a nechápou, co se to tam děje. Jakým způsobem se tam s cizinci jedná. Ráno tam přijdete v 6h, otvírají v 7h a už je tam 100 lidí. Takže čekáte venku. My už jezdíme třeba na pátou a jsme třeba dvacátí. Od otevření Shengenu jsme tam byli jen jednou a začíná to být lepší, protože tam nemají lidé proč chodit. Ale dříve, ještě před 21. prosincem, jste tam šla třeba v šest ráno, v sedm vás pustili do baráku a čekala jste jenom hodinu, než vám dali pořadové číslo. A pak jste s tím číslem čekala další tři hodiny podle závažnosti problémů. Číslo vám vydá policista podle typu problému. A když vás pošle ke špatnému okénku, můžete jít domů. Jakmile vás pošle ke špatnému okénku, tam vám řeknou, že vás nevezmou, a další číslo už vám nevydají, protože kapacita je naplněná. Tak tam chodíte celý týden, a nic nevyřešíte. Vymýšlejí si podle mě zbytečnosti. My jsme dřív bydleli na Barrandově a Emany ze začátku u mě bydlel a nebyl tam nahlášený. Když jsem ho potom chtěla nahlásit, byl to problém. A pak když hledáte byt, tak ne že by ho ti lidi nechtěli, protože je černoch, ale oni vědí, že bude spousta problémů s cizineckou policií. Momentálně bydlíme v baráku. Ten byt je naší známý. Je to na Strossmayeráku, takže platíme strašné peníze a mají to 4 majitelé. Všichni čtyři museli jít k notáři podepsat: „Ano, souhlasím s tím, že tam tenhle černej bydlí.“ Málokdo byl ochotný tohle udělat. A když už to všichni majitelé podepsali, Emany byl pouze v dodatku, a to bylo zase špatně. Takže znova. První půlrok jsme trávili jen na cizinecké policii.

 

 

Co jste si myslela, že se změní, když se vezmete?

V.N.: Já jsem si říkala, že budeme žádat dál zase o něco dalšího, ale nečekala jsem, že nás můžou úplně vyhostit. Teda nás – jeho, ale je jasné, že bychom šli někam spolu. Já jsem třeba neměla v úmyslu se vdávat několik dalších let, ale stálo mě to všechno hodně peněz. Když nejsem v obchodě, musím někoho platit, takže jsme se finančně zruinovali tak, že jsem na tom tak špatně nikdy dřív nebyla. Na dokumenty, které Emany má, nemůže mít žádnou práci, jen brigády, a už by tady byl dva roky bez příjmu, protože nesmí pracovat. A pokud bude vyhoštěný, stejně nemůžeme zůstat v České republice. Já bych to bez jeho pomoci už finančně neutáhla. Takže ať chceme či ne, musíme odjet.

 

Je tam možnost, že se dá ten trest zrušit?

V.N.: To bylo tak, že my jsme se vzali a chvilku jsme to neřešili, protože jsme si říkali: „Ještě máme vízum,“ a chtěli jsme počkat, jak dopadne kasační stížnost. Pak mi to ale nedalo a zašla jsem u Jindřišský věže do agentury pro pomoc integrace uprchlíkům, kde zdarma poskytují uprchlíkům právnickou pomoc. Myslela jsem, že je všechno v klidu, a najednou nám ten pán začal vysvětlovat, že tohle je špatný. Dostali jsme takový nákres, co se dělá, když sem cizinec (uprchlík) přijede, když chce zažádat o azyl. Začíná to žádostí o azyl, když ji zamítnou, tak že můžete podat žalobu nebo odvolání proti rozhodnutí, a konečná je kasační stížnost. A z té kasační stížnosti už je jen šipka pozitivně, že se dostanete zase na začátek, a negativně – odjezd z ČR. To už jsme začali být docela nervózní. Kamarádka, která si taky vzala Afričana, mi dala číslo na OPU – organizace pro pomoc uprchlíkům. Tam nám právník vysvětlil, že má z úřadu ombudsmana nějaké spisy, kde jsou všechny zákony. A že je tam nový dodatek. Řekl nám, že pokud se objeví nové skutečnosti jako sňatek, narození dítěte, že se dá požádat o zrušení  trestu. Tenhle člověk také zjistil, že naše kasační stížnost už je vyřízená a že dopadla negativně, akorát nám to ještě neposlali. Čeká to v Brně na odeslání. Už je to tam asi rok.

 

Takže se může stát, že Vám sem ta stížnost bude chodit další rok a půl a mezitím mu ten trest skončí?

V.N.: To je také možnost. Mluvila jsem s pánem od toho ombudsmana, a ten říkal, že je to právnicky těžký případ a že jediný, co můžeme udělat, je poslat tuhle žádost o zrušení trestu. Z důvodu, že splácíme pobyt ve vězení, byt, že nemůže mít práci, atd. Oni totiž za ten pobyt ve vězení chtějí peníze. Za 6 měsíců pobytu ve vězení přišlo vyúčtování na 48 000 Kč. Právník říkal, že jsme skoro jediní, kdo to splácí, a že by to mohlo být bráno jako polehčující okolnost. To, že jsme se vzali, by asi jako polehčující okolnost nebrali, protože já už jsem si ho brala s tím rozsudkem, takže jsem s tím měla počítat. To jsem se ale dozvěděla až po svatbě. Původně jsem myslela, že tím, že se vezmeme, budeme mít klid. Protože máme za Prahou rozestavěný barák, pracujeme tam každý víkend a každou volnou minutu a nevím, jak by se to vyřešilo. Původně jsme to chtěli dostavět do jara, pustit byt, který máme v podnájmu, a jít bydlet tam. Třeba i bez vody, aby nás to tolik finančně nezatížilo.

 

Kdybyste museli jet do Irska, museli byste tenhle domek prodat?

V.N.: To ne. Mí rodiče na tom pracují s námi. Museli bychom posílat peníze na hypotéku a holt by tam pracoval táta sám. Ale celý by se to prodloužilo o dost dlouho. Byt bychom pustit samozřejmě museli. Je to drahé na to, abychom to dotovali z Irska, a pronajmout ho nemůžeme.

 

A krámek vám vydělává, nebo byste ho musela prodat, i kdybyste v takové situaci nebyla?

V.N.: On by mi vydělával, kdybych nás nemusela živit oba. Než jsme se potkali, tak jsem žila normálně, jako bych měla normální plat. Ale musím platit nájem a další věci, takže si musím najít práci, kde bych měla lepší peníze. Tady jsem měla normální průměrný plat a na můj život mi to stačilo. Byla jsem spokojená. Ale musím si najít lepší práci, abychom to finančně utáhli.

 

Pokud byste odjeli do Irska, měla byste potom ještě chuť se sem pak vrátit?

V.N.: Jedině kvůli tomu baráku a rodině. Možná, že by se nám tam líbilo, ale nevím, nikdy jsem tam nebyla ani na dovolené. Radši bych žila tady. A on taky. Je nadšený, když jsme na baráku. Že je venku, že může být na zahradě. Měli jsme v plánu mít takové hospodářství, že bychom se třeba i živili tím, co bychom pak vyráběli, a teď je všechno jinak. Hlavně já jsem teď v situaci, že od 1. 1. nemám krám, potřebovala bych začít pracovat, ale nemůžu, když nevím, jak to dopadne. Všude jsou tříměsíční výpovědní lhůty. Jestli mám zůstat doma a dělat nějakou domácí prác,i než budeme vědět, jestli bude muset odjet nebo ne. Nebo ho tam poslat dopředu a přijet za ním později. Ono když podnikáte, tak dlouho nevidíte, že jste ve ztrátě, protože ty peníze každý den jsou a jeden měsíc nezaplatíte pořádně nájem, druhý měsíc ošidíte něco jiného a najednou ho musíte prodat, aby se vám ty peníze nějak vrátily a odešla jste s čistým štítem.

 

Kdybyste se dnes měla znovu rozhodnout, jestli byste si ho vzala s tím, že byste věděla, co vás čeká, vzala byste si ho znovu?

V.N.: Je otázka, co manželství přinese. Jen mít jiné jméno? Já bych se předtím zatím nevdávala, možná kdybychom měli děti. To bych se vdávala. Tak bylo to hezký, stálo to hodně peněz zase zbytečně, ale člověk si říká, tolik úsilí a pro nic za nic. My jsme se brali s tím, že bude všechno lepší. Lidé se berou třeba kvůli hypotéce. A ono prstýnek na ruce, jiné jméno, ale to je asi všechno.

 

Co byste poradila ženám, které se ocitly v podobné situaci? 

V.N.: Nejhorší je, že všechny ty informace jsou těžko k sehnání. Kdybych to věděla teď, tak jdu rovnou na OPU, a tam bych to řešila nějak rychleji nebo rovnou u ombudsmana. Protože člověk se dozví trošku na internetu, trošku někde jinde, ale ta cizinecká policie – to je strašný. Informace od informací. Já jim řeknu: „Mám manžela. Vzali jsme se. Chtěli bychom to vyřešit nějak papírově,“ a ona řekne: „To se přece nebudete ptát mě, to jděte za právníkem, od toho tady nesedím.“ Já říkám: „Ale trvalý pobyt, to je přece problém cizinecké policie.“ A ona: „Ne, tak to vůbec, musíte za právníkem.“ A takhle je to pořád. Jeden čas jsem tam byla každý týden. Mně bylo pořád něco nejasné. Takhle jsme se zase dozvěděli, že se můžeme zaregistrovat jako druh a družka. Tak jsme běželi na matriku a na matrice na mě koukali jako na blázna a říkali: „Prosím vás, to se dá jen mezi osobami stejného pohlaví. To nejde. Jděte se zeptat na cizineckou policii“. Tak tam volám a odtamtud mě posílali zase na matriku a nakonec mi řekla: „Prosím vás, tak si ho už vemte, ne?“ Prostě, abychom už neotravovali. Ale tenkrát ani rodiče s tím ještě nebyli moc smíření a ona mi řekla: „No to nebudou smíření nikdy. Tak si vyberte – buď rodiče, nebo on.“ My jsme kolikrát odcházeli, já brečela, a to nejsem nějaká citlivka. Tam vás dokážou úplně psychicky zdeptat. To se poradit nedá. Nejlepší způsob je snažit se to nacpat někam nejvýš přes různé známé, protože nikdo vám nic neporadí. Ty pracovníci neumí jedinou řeč, možná rusky, a oni tam na ty kluky hulákají: „Mi nerozumíš, tak si vem překladatele, tady ti to ukazuju.“ A huláká na celou místnost. To by mě nenapadlo, že půjdu na cizineckou policii a nedomluvím se tam anglicky.

 

A souběžně s tím trestem má Emany zažádáno o pobyt v ČR?

V.N.: To se snad nedá. On musí počkat, až mu trest doběhne. A pokud by se po roce a půl vrátil, kdyby mu vyšlo odpuštění, tak bude čekat 2 roky na trvalý pobyt. Takže furt nebude mít pracovní příležitosti, protože kamkoliv přijde žádat o práci, chtějí trvalý pobyt. Takže může mít jen brigády. On by teda měl jít na úřad práce. A i tam tenkrát byl. Tam říkali: „Jo, už je tu rok, to může jít pracovat.“ Já říkám: „Dobře. Dáte nám tedy nějaké pracovní potvrzení?“ A oni: „Ne, to nemusí mít. Jak už je tu rok, tak může pracovat.“ A teď zase po roce zjistíme, že pracovat nemůže. Na cizinecké policii nic nevědí. Když jsme tam byli úplně poprvé, on ztratil peněženku, měl tam vízum a já vůbec nevěděla, o co jde, ale říkala jsem si: „Jsem Češka, to vyřeším.“ Tak jsme tam šli, oni pořád nevěděli, co s námi, a pak říkají: „Vždyť on ho má propadlý!“ A začali na nás hulákat, že si neřeší svoje věci a že ho vyhostí. Když jsme tam přicházeli, tak mi Emany říká: „Já má strach, aby mě nezavřeli.“ Já říkám: „Prosím tě, proč by tě zavírali? Vždyť jsi nic neprovedl.“ No a už byl za katrem. Došli jsme za nějakým náčelníkem a on: „My ho teď musíme zadržet.“ A já: „Jak zadržet? Vždyť nic neprovedl? Drogy neprodává, nekrade,“ a on, že ho musí zadržet, protože tu je nelegálně. Prohledali ho, zavřeli a řekli, že si pro něj musím zajet na jinou adresu. Tam jsem čekala před vchodem, oni jeli jiným. Tak mi volali, že už na mě čekají a kde že jsem. Když jsem dorazila, Emany seděl za mřížemi na lavičce. Oni se k němu fakt chovali jako ke zločinci. A tam nás vyslýchali. Jak dlouho jsme spolu. Jenomže já mám problém s datumy, nepamatuju si ani, kdy se narodili mí rodiče, vůbec nevím, kdy jsme se seznámili, to mi musí připomínat on. A tenkrát jsem tam řekla nějakou blbost, tak čekám, kdy zas něco najdou. Navíc jsem byla vystresovaná, ubrečená, nevěděla jsem, co se děje a mám pocit, že oni se vás snaží ještě víc stresovat. Že vám to dávají sežrat. Na začátku mi říkali: „On si neplní svoje povinnosti, proč bychom ho tu měli nechávat?“ A já říkám: „Protože tu má mě.“ A oni: „Přece si nemyslíte, že budeme brát ohledy na nějakou kamarádku.“ A tohle byl hlavní podnět, proč jsme se vzali. Protože mě všude nazývali „ňákou kamarádkou“.

 

Chcete k tomu ještě něco dodat?

E.E.N.: Chtěl jsem jen říct, že advokát nám říkal, že budeme muset odjet. Ale musí se tak i tak respektovat právo. Právo dětí země. Veronika teď musí odjet ze své země. To jsou banální zákony. Proč? Ona je má žena. Neprodávám drogy, nikoho jsem nezabil, nic jsem neukradl. Zvykl jsem si tu. Zvykl jsem si pracovat, mám brigádu a vstávám ve 4.30. Chtěli jsme žít normální život. Ale měl jsem smůlu. Smůlu na vyřešení situace, kterou řeším dodnes. Ona teď musí odjet, protože nenechá jít svého muže pryč samotného. Jak může dívka, která má všechno – svou práci, své věci, rodinu, přátele, dům, všechno opustit? Tam nebude mít nic. Bude muset odjet, aby začala znovu od nuly? Tam nebudeme nikoho znát, nebudeme mít práci. Jak tam mám uživit svou ženu? Vše se musí urovnat tady. Tady jsem měl problémy. Na co bych asi vycestoval, když nemám pas? Dokument, který jsem dostal, jsem dostal od Čechů. Jak můžu odjet bez víza? Nemám normální status. To je rasismus nebo co? Vždyť jsou mnohem vážnější problémy. Češi tvrdí, že to je kvůli papírům. Ale pro mě to jsou ignoranti. Pokud by všichni respektovali právo bližního svého, mohly by se dělat dobré věci. Chtěl jsem jet do Francie, neměl jsem záměr tu zůstat, neměl jsem tu žádnou vazbu. Ale zůstal jsem 6 měsíců v azylu, začal jsem svůj život tady od nuly. Našel jsem dívku, kterou miluju, a řekl jsem si: „Hm, teď tu chci zůstat.“ A zůstal jsem tu. Jsem tady. Mám tu adresu. Kdybych tu nechtěl zůstat, tak bych odjel, když už je dnes volná cesta do Francie. Mám malou práci, vstávám ve 4.30 a přicházím domu v 19.30, myslíš, že to je jen tak pro legraci? Je to proto, že musím být zodpovědný za svou ženu. Nevím, proč si Češi myslí, že když si Afričan vezme Češku, že to musí být jen kvůli papírům? Moje žena zná celou mou rodinu, sdílíme společně problémy, snažíme se společně řešit situaci. Ona je můj život. Každý jsme 50 %. Jedno francouzské přísloví říká: „Láska nemá hranic.“ Můžeš se zamilovat do někoho z Asie. To je přece přirozené. Jak můžou české zákony toto komplikovat? Řeknu ti příklad. Veronika je těhotná. Zákon říká, že musím odjet. Kdo se bude starat o dítě? Vy fandíte zločincům. Vy nezabíjíte lidi nožem, vy je zabíjíte morálně. Psychika jde ruku v ruce s tělem. Člověk postupně umírá. Pokud máš špatnou psychiku, lehce chytíš nemoci. Můžeš se zbláznit, můžeš umřít. Jeden konžský muž, kterého jsem znal a znala ho i má žena, takhle umřel. Studoval tu na universitě. Byl to doktor. Umřel. A neměl jediný dokument.

 

Po tomto rozhovoru přišlo manželům Ndombasi vyjádření z prezidentské kanceláře, kde bylo napsáno, že přestože chápou obtížnost situace, k porušení zákona ze strany cizinecké policie nedošlo. Citace odpovědi z prezidentské kanceláře:

 

„Píšete, že jste vše chtěli dělat legálně. Zcela však opomíjíte skutečnost, že manžel přišel do České republiky nelegálně a chystal se nelegálně překročit naši hranici s Německem. Ani poté zde svůj pobyt nezlegalizoval. Uzavření sňatku s českým státním občanem opravdu neznamená legalizaci pobytu. Úředníci, kteří ve věci rozhodovali, postupovali v souladu se zákonem o pobytu cizinců.“

 

 

Ať už to manželům Ndombasi dopadne jakkoliv, přeju jim šťastné vyřešení situace.

 

Reklama