Reklama

Zdravím a přeji krásný den.

No nedá mi to a napíši, byť si některá z vás řekne a jéje, už zase Věrulinka, ale nikdo nepíše, odhodlala jsem napsat. Vezmu to seč to jde zkrátka, i když to nebudu mít jednoduchý.

Když jsem se ocitla na ARU - 17 dní v kómatu, po operaci, odcházela jsem už do nebe.Tak, jak jsem často nevěřila různým vyprávění o vstupu do nebe, čili do krásného prostředí(tunelu), věřím.

Ano odcházela jsem a díky lékařům žiji, ale jedno co si pamatuji moc dobře a nejde to vymazat z hlavy, pořád to vidím a slyším babičku, jako kdyby to bylo momentálně opakovaný.Proto to rozděluji 50/50, něco lékaři a něco bůh, nade mnou drželi ochranou ruku, v podobě mé babičky.

Když babička zemřela, bylo mi 16 let a šla jsem se podívat na otevřenou rakev, na požádání mého táty. Ne že by mi nutil, v žádném případě, ale já jsem se rozhodla a chtěla jsem taťku podpořit v jeho těžké chvíli. Co to se mnou udělalo, popisovat nebudu,jsem se zařekla, již nikdy v životě, nechám si v paměti živé a ne mrtvé lidi.

Vrátím se na Aro: Procházela jsem krásným prostředím, všude zeleň, rozkvetlé stromy, vzadu svítilo slunce, od něho mi až oči bolely. Na jedné straně všichni z tátovi strany a na druhé, z máminy strany příbuzní.

Najednou se babička zvedla( tátova maminka) a povídá, co tady děláš Věrko, vždy mi tak říkávala, mazej zpátky, na to máš ještě dost času, být tady s námi. Já jsem se otočila a odcházím a to jsem se probudila z kómatu, samozřejmě se dohaduji, ale asi ano.

Proč to ale píšu? Ano od této doby věřím, že opravdu je bůh, dokonce mi to řekl i primář Pafko, pámbu nad vámi stál atd. Dále si dávám dohromady souvislost, mojí babičky s tím, že jsem se šla na ní podívat , má to zcela určitě nějakou souvislost. Vrátila mi to, tímto způsobem, vrátila mi do života, zbývaly mi 2%, jak řekla primářka ARA manželovi.

Nepropadla jsem do nějaké víry, která by mi svazovala, nechodím denně do kostela, ale věřím a občas do kostela zajdu a pomodlím se.

Každopádně je něco nad námi, co nás vede, byť k chybám, nebo naopak k dobrým skutkům. Jedno jediný mi vadí, že umírají hodní lidé, děti, ale jak je psáno v Bibli, ano Bůh si bere právě hodné lidi. A přiznejme si jedno a většinově, kdo z nás, když mu je zle, nevolá Pána Boha ku pomoci, snad každý, byť jsme pohani. Přiznám se, že během života, jsem často prosila o pomoc, větou:Pane Bože pomoz mi.

Zdraví Věrulinka.

Poz. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Děkujeme. Upřímně mě z toho trochu mrazí.

Dnes si celý den budeme povídat o tom, v co věříte. Své názory, příběhy, postřehy či vlastní zkušenosti, které můžete doplnit i fotkou, posílejte na e-mail, který už dobře znáte

redakce@zena-in.cz

Vaše příspěvky budeme v průběhu dne zveřejňovat a na ty nejzajímavější už tradičně čeká odměna.