Domácnost

V hipoterapii máme před světem náskok

Zní to překvapivě, že? Česká hipoterapeutická škola na sebe může být právem hrdá, i když rozhodně nemá na růžích ustláno. O hipoterapii jsem měla, jakožto lajk, více méně zkreslené představy. Nikdy jsem se s touto metodou nesetkala „osobně“, natož abych o ní mohla psát. A tak jsem uvítala příležitost udělat o tomto známém a přitom neznámém oboru rozhovor s lidmi nejpovolanějšími.

Cesta k němu byla poněkud klikatá. Před časem jsem v metru potkala sympatickou slečnu s asistenčním psem. Tihle dva mne zaujali na první pohled – tak nějak spolu ladili. Že by tou krásně zrzavou barvou vlasů a srsti? To samozřejmě nebyl ten důvod, proč jsem se osmělila a požádala slečnu o rozhovor. Chtěla jsem vědět víc o asistenčních psech. Poděkovala za zájem a odkázala mě na Pestrou společnost. Díky ní tak vznikly snad docela zajímavé články.   

Nicméně, mezi řečí se zmínila, že se především zabývá výcvikem koní pro hipoterapii. To mne, velkého milovníka koní, zaujalo a slíbila jsem si, že to bude téma dalšího rozhovoru. Do toho přišly Vánoce a uběhl zase nějaký čas. Kontakt se někde ztratil, ale Pestrá společnost pomohla.

Začaly jsme si psát a já jsem se dozvěděla, že „ta“ slečna, Bára Kulhavá, spolupracuje se svou maminkou Šárkou Smíškovou, která je odbornicí v oboru hipoterapie a hiporehabilitace a je ochotna mi k tomu něco říct. Vypravila jsme se za nimi do Mratína (nedaleko Prahy), kde provozují praxi.

Dorazila jsem o trochu dřív, takže jsem ještě stihla přípravu koně na jízdárně. Bělouš s hnědou hlavou jménem Attila vypadal opravdu temperamentně, ale ve chvíli, kdy se „převlékl“ do pracovního, stal se z něj beránek, který respektuje nejen svou cvičitelku, ale i terapeutku a svého malého klienta.

Udělala jsem si pár fotek a je nutné podotknout, že Attila na nich není tak úplně bílý, jak by si jeho majitelka přála, jenomže to při volném ustájení venku není dost dobře možné. Ale ujišťuji vás, že byl řádně vykartáčován a vyčesán a dětem ani maminkám tahle „vada“ na kráse evidentně nevadila.

n

Na Attilově hřbetě se postupně vystřídaly tři malé děti s různými formami „postižení“ a já mohla sledovat, jak taková terapie probíhá, co se při ní procvičuje, posiluje, a jak jsou malí caparti spokojení. Po každé lekci dostal koník od svých „klientů“ něco dobrého na zub, pohlazení a před polednem si šel odfrknout do výběhu ke svým dvěma koňským kolegům. Dost možná, že si dopřál další (právem zaslouženou) bahenní masáž svého kožíšku.

m

A my jsme konečně měly čas, abychom to všechno probraly. Sedla jsem si se Šárkou a její dcerou Bárou v blízké hospůdce na oběd, a přitom jsme si krásně popovídaly.

Děkuji vám za možnost vidět hipoterapii v praxi. Matka s dcerou v dokonalé souhře. Jak dlouho takhle spolupracujete?
Bára:
Už to bude pět let.

Šárka: Ha, ha, ha, já ji s sebou tahám po různých hiporehabilitačních táborech, stážích a intenzivních kurzech už od jejích dvou let.

Bára: Mně se nepodařilo odmaturovat v květnu, ale až v září, a tím pádem mě nevzali nikam na vysokou a musela jsem na úřad práce. Mámě končila mateřská, tak jsme se dohodly, že to spolu zkusíme. Pořídily jsme si prvního koně a začaly jsme s ním provozovat hiporehabilitaci. Původně jsme to měly jako přivýdělek, ale postupně se to začalo rozšiřovat a začali nám přibývat klienti. V současnosti pracujeme se třemi koňmi

Báro, viděla jsem vás na jízdárně s koněm Attilou a musím uznat, že to s ním opravdu umíte. Poslouchal jako hodinky. Kdy jste začala s koňmi pracovat?
Bára:
Od deseti let s nimi pracuji, ale u koní se tzv. „motám“ opravdu již od svých dvou let, jak říkala máma. Nabídka specializačního kurzu v tomto oboru je otázkou žhavé současnosti, ale měla jsem možnost sbírat zkušenosti u více trenérů a lidí, kteří to s koňmi opravdu umí, a jsem za tuto školu velmi vděčná.

Je vidět, že se s mámou skvěle doplňujete.
Taky se umíme pěkně pohádat (smích). Ale jen když jsme samy. Před klienty musíme zachovat dekorum a chladnou hlavu.

To asi patří k životu, jste obě dost temperamentní. Ale teď vážně. Jaké vzdělání člověk potřebuje k tomu, aby mohl provozovat hiporehabilitační praxi?
Šárka:
Ukončené vzdělání v oboru fyzioterapie, ideálně aspoň dvouletá praxe a specializace pro obor hiporehabilitace. Tu jsem absolvovala v Doškolovacím středisku zdravotnických pracovníků v Brně a získala certifikát. Ale jen to nestačí, musíte se stále vzdělávat a zdokonalovat v praxi. Jak ve fyzioterapii, tak i v hiporehabilitaci, zvláště pokud se rehabilitace týká rané péče, na kterou se specializuji. Dělám to již 20 let.

Báro, co by měl umět správný hiporehabilitační kůň? Podle čeho je vybíráte?
Kůň by měl být absolutně zdravý. Hodně důležitý je způsob pohybu. Jeho chod by měl být plynulý, bez anomálií. Koně vybíráme společně, terapeut hodnotí mechaniku pohybu, pro mě je důležitá povaha koně. Měl by být komunikativní, klidný a rád pracovat s člověkem. Čím komunikativnější kůň, tím snazší výcvik. Na tom záleží, jak dlouho bude výcvik trvat. Vycvičit se dají všichni koně, ale někteří to pochopí rychleji, jiným to trvá déle.

m

Šárka doplňuje: Důležitý je i rámec koně, tzn. stavba těla, protože pro hiporehabilitaci je podstatný přenos pohybu koně na člověka. To souvisí s fyzioterapií a s pohybovou stimulací klienta. A nesmíme zapomenout na výšku koně, abych na něj dosáhla. Nemohu si pořídit koně, který má 175 cm v kohoutku a já nebudu schopná děti jistit a korigovat jejich polohu. Kůň Attila je nejvyšší, a na něj mohu posadit děti, které už samostatně sedí, kdežto na „polohování“ potřebuji koně menšího, abych dosáhla přes jeho hřbet i na druhou nohu dítěte. Právě teď sháníme náhradu za Ionta (Fjordský kůň křížený s huculem, první kůň, se kterým jsme začínaly), který tyto požadavky splňuje, ale už mu bude dvacet let a půjde do koňského důchodu.

Jak jsem měla možnost vidět, vašimi klienty jsou především děti. Jaké nejmenší klienty máte v péči?
Šárka:
Naše dětská klientela má od dvou měsíců do cca deseti, dvanácti let. Školní děti volí již jiné terapeutické aktivity, ale je možné, že můžou přejít do sportu, do parajezdectví.

Jak se k vám vaši klienti dostanou?
Máme své webové stránky, doporučují nás kliniky, které tyto děti léčí, a časté je i osobní doporučení maminek, které mají s námi dobré zkušenosti a chtějí je předat dál. Nejlepším kreditem je a vždycky bude kvalitní práce. Ta si dělá reklamu sama.

Šárko, říkala jste, že v zahraničí není obvyklé hiporehabilitovat tak malé děti.
Ve světě určitě ne, ale u nás máme tuto péči propracovanou v návaznosti na ranou péči. Hodně s nimi pracujeme na neurofyziologickém podkladu, jak v klasické fyzioterapii, tak následně v hipoterapii, protože hiporehabilitace je vždy součástí komplexní péče. Vycházíme z metody reflexní terapie profesora Vojty, která světu chybí. Proto se k nám jezdí léčit i děti ze zahraničí. Některé případy se zdají být beznadějné a rodiče zkouší všechny možnosti, jak jejich stav a kvalitu života alespoň trochu zlepšit. Naši odborníci jsou ve světě hodně uznávaní.

Existují nějaké předsudky vůči hipoterapii?
Dřív nebylo výjimkou, že ji lékaři rodičům nedoporučovali nebo vymlouvali s tím, že: „Vy chcete chodit na koně? Vždyť vám to dítě spadne a bude na to ještě hůř než teď. Radši seďte doma“. To už se naštěstí hodně mění.

Vždycky jsem si myslela, že se hipoterapie provozuje pouze na jízdárně, kde je rovný povrch, ale vy „jezdíte“ do terénu. Jaké to má výhody?
Šárka:
Hipoterehabilitace je hlavně o přenosu pohybových impulzů s koně na dítě. Jízdárna je většinou omezená velikostí. Na terapii je nejlepší dlouhý, rovný úsek, kdy se cyklický balanční pohyb na ploše koňského hřbetu přenáší na dítě rovnoměrně, a pravidelně. Dítě zapojí všechny své rovnovážné mechanizmy, centrální nervový systém a svalový aparát a adaptuje se na parametry pohybu koně, který je podobný lidské chůzi. A proto to funguje. U začínajících dětí, kdy teprve budujeme adaptační procesy a terapeutická jednotka trvá jen pár minut, do únavy svalového aparátu, se jízdárna využít dá. Ale když chceme jít dál a zvyšovat náročnost terapie, zařazujeme terén, chůzi do kopce a s kopce, oblouky, práci na kruhu. Je nutné, aby terapeut věděl, s čím pracuje, čeho chce dosáhnout a jakým způsobem možnosti terapie nejefektivněji využít. Jízda v terénu je blahodárná nejen pro klienta, ale i pro koně a terapeuty díky úžasné relaxaci v přírodě. Nehledě na to, že při cca deseti klientech, a tudíž asi dvanácti kilometrech denně, by práce na jízdárně měla neblahý účinek (hlavně psychický) nejen na koně, ale i na nás. Obrazně řečeno, měsíčně si dojdeme do Ústí nad Labem a zpátky. A v zimním období je to velice náročné i na fyzickou zdatnost.

Jak dlouho trvá jedna terapeutická lekce?
Šárka:
Je to individuální, ale je potřeba mít na paměti, že dětský organismus se brzy unaví a pak se vrací ke špatnému pohybovému vzoru, který má zafixovaný. A to budování nového, správného se potlačuje. Ještě před tímto okamžikem je třeba terapii ukončit. Dvacet, dvacet pět minut je maximum, a to u dětí, které již na terapii delší dobu pravidelně docházejí.

Dejme zase na chvilku slovo koním, bez nichž by se hipoterapie neobešla. Báro, koně potřebují i jiný druh pohybu než jen s klienty. Potřebují si dopočinout od strereotypu, nebo vybít energii. Jak s nimi pracujete dál?
Pro koně je terapie náročná hlavně psychicky. Kůň „udělá“ max. tři klienty dopoledne a tři odpoledne. Je to náročné v tom, že svůj krok musí podřídit dítěti na svém hřbetě, musí se soustředit, vnímat vodiče a být naprosto poslušný. O to víc se snažím, aby naši koně měli co nejzábavnější další popracovní program. Pracujeme ze sedla, na jízdárně, lonžujeme, nechávám je vylítat, chodíme do terénu, děláme přirozenou komunikaci. Když je teplo, chodíme plavat, platím si i drezúrního trenéra. Zkrátka musí mít „čistou“ hlavu, abychom se na ně mohli spolehnout. Velkou výhodou je, že je znám, trávím s nimi mnoho hodin denně a vím naprosto přesně, co se jim děje v hlavě.

m

Vodič musí předvídat, hlídat okolí a vyhledávat podněty, kterých by se kůň mohl leknout. Musím o nich vědět o dvě vteřiny dřív než kůň. Ať už to je vzlétající bažant, srna, pták na větvi, horkovzdušný balon, fretka hopkající po louce, ta se mi obzvlášť těžko vysvětlovala (smích). Koně jsou naučení tak, že i když se náhodou leknou, nesmí utíkat ode mě pryč. Musí zůstat u mě. Nejhorší ze všeho jsou asi „keškaři“ (na trase máme čtyři kešky) vylézající ze křoví a neslyšní cyklisté v barevných oblečcích.

A zpět k dětem, Šárko. Měla jsem možnost vidět tři dětské klienty a krátce pohovořit i s jejich maminkami. Od nich jsem se dozvěděla, že děti dělají velké pokroky.
Hipoterapie nabízí dětem jako jediná metoda pohybové léčby pohyb v prostoru. Dává přesný návod, jak mohou používat své tělo a svaly. Proto je efekt zpravidla výrazný. Bohužel se špatně dokazuje. Maminky vám to řeknou a vidí, že od doby, kdy chodí dítě na koně, se jeho stav zlepšil, ale zároveň je těžké rozlišit, nakolik za pokrok vděčíme rehabilitaci a co je přirozený vývoj dítěte. A pro ty, kteří berou hiporehabilitaci jako šarlatánství, jsou důležitá čísla, grafy, co se změnilo, kde je to víc, kde je to míň. Ale to se jednoduchými metodami změřit nedá. Na takový výzkum by byla potřeba spousta času a peněz. Ani jednoho nemáme nazbyt.

Terapie asi nebude hrazená pojišťovnou, že? Kolik stojí lekce?
Není to zatím léčebná terapie uznaná státem a rodiče si ji platí sami. Tím jsou i nastavena pravidla. Kolik si účtujeme a kolik stojí v reálu? Vychází to tak, že náklady a výnosy se prakticky kryjí. Nebo spíš provoz ještě dotujeme ze svého, hlavně prací a časem, který je třeba investovat po terapii při péči o koně, administrativě, shánění sponzorů…

A co sponzoři?
Ti jsou potřeba, ale je to složité je najít. Většinou se vás zeptají, co z toho budou mít. Třeba by se chtěli na koních svézt. Ale to nejde! Není možné, aby naši koně, kteří prošli náročným výcvikem, mají specializaci na terapii, a jsou to vlastně naši kolegové - terapeuti, vozili sponzory pro zábavu, jsou plně vytíženi terapií a přípravou na ni. Jenže to oni nechápou a cítí se dotčení.

Jaké jsou vaše vize do budoucnosti?
Mít vlastní areál. Areál se spoustou aktivit, se zázemím, aby mohla být nabízena ambulantní, ale i pobytová péče pro celou rodinu. Ale je to stále jen o penězích. Nemůžeme začít s provozem na polorozpadlém statku a postupně budovat. Potřebujeme dotaci na výstavbu areálu, který bude vyhovující zázemím, multifunkční pro všestranné využití, aby „komerčnější“ aktivity mohly dotovat ty léčebné. Areál, kde bude ráj pro nás terapeuty, kteří chtějí poskytovat odbornou, ucelenou a provázanou péči s širokou nabídkou nejrůznějších aktivit, které nejsou běžnou součástí dětských lázní ani léčeben. 

Držím vám oběma palce! Ať máte co nejvíce spokojených a stále se lepšících klientů. A hezky po koňsku: Ať vám koně jdou.

Čtěte také:

   
29.01.2015 - Zvířátka - autor: Dana Haklová

Komentáře:

  1. [8] prototype [*]

    Pavla_b — #3 Sml30Sml30Sml30 Sml67

    superkarma: 0 24.02.2015, 08:32:34
  2. avatar
    [7] Linde [*]

    článek pěkný a co se týče koníka....to je prostě zimní klasika- bílý kůň a hnědé bláto dělají žlutého koně Sml16. Ale jinak, původní barva toho koníka mi přijde hodně nevšední, nikdy jsem nic podobného neviděla, co je to za plemeno? kříženec hucula s paintem? Sml80

    superkarma: 0 29.01.2015, 21:54:24
  3. [6] Dana Haklová [*]

    Pavla_b — #5Aha, možná jsem měla napsat: "Mají koně špinavého jako prase, ale klientům to přesto nevadí..."

    Jenomže to není můj styl. Bulvár mi k tomu nepasuje, je to nedůstojné vůči terapeutkám i těm dětem

    Načasování je také předem danéSml80

    A to tady čtenářky stále volají po kvalitních článcíchSml32Sml30

    superkarma: 0 29.01.2015, 16:18:33
  4. [5] Pavla_b [*]

    Dana Haklová — #4 Možná příště lépe načasovat? A nebo jiný titulek Sml57 Vlhké kalhotky tady prostě přitáhnou pozornost víc než hipoterapie.

    1. na komentář reaguje Dana Haklová — #6
    superkarma: 0 29.01.2015, 14:33:27
  5. [4] Dana Haklová [*]

    Pavla_b — #3Taky si myslím a je mi to moc líto. Hlavně s ohledem na ty báječné "holky", které se hipoterapii věnují.Sml67

    Nehledě na to, že dal dost práce. Ale takový už je život.

    1. na komentář reaguje Pavla_b — #5
    superkarma: 0 29.01.2015, 14:12:20
  6. [3] Pavla_b [*]

    prima rozhovor...ale koukám, že v záplavě 50 odtsínů a lesbiček v dnešním vydání nějak zapadl Sml57

    1. na komentář reaguje Dana Haklová — #4
    2. na komentář reaguje prototype — #8
    superkarma: 0 29.01.2015, 13:58:58
  7. [2] Dana Haklová [*]

    Myslím, že dětem vyhovuje i ta změna. Jedou na koni, jsou v přírodě a cvičí, aniž by si to uvědomovaly.

    superkarma: 0 29.01.2015, 09:27:32
  8. avatar
    [1] kaba [*]

    super věc pro autisty a pro nějak postižené, třeba po úrazu. Moje sestřenice je terapeutka přímo u těch u koní a ty pokroky jsou velký. Doporučuji Sml67

    superkarma: 0 29.01.2015, 07:27:13

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme