Jak jste si mohli přečíst před týdnem, právě se naplno rozjela divadelní sezona, a která z vás je naladěna na něco absolutně jiného, než nabízí 99 % produkce „normálních“ divadel, ať zkusí to, co ještě neviděla. Premiéra představení „Paní“ proběhla před rokem a určitě se nechystá derniéra...

Divadlo

Ta bomba nevybuchla na jevišti, ani v hledišti. Vybuchla jen alegoricky, v mé hlavě a už na jaře. Tehdy jsem ještě nebyla externí redaktorkou a nenapadlo mě vám o tom napsat . Dnes to tedy napravuji.
Zamířila jsem v dubnu zase po roce do „našeho“ divadla na Invalidovně, tak nějak s úcty k majiteli a „leaderovi“ divadla, Petrovi Macháčkovi. Vděčím mu za svou rekvalifikaci na herečku, a proto se snažím vidět každou novou hru, která přišla „po mně“. Šla jsem tam především ze zvědavosti. Před pár měsíci totiž hýřila jedna kolegyně ze „staré gardy“ na Paní nadšenými ovacemi a já byla zvědavá, jestli budu mít ze hry stejný pocit jako ona. Čekala jsem něco ve stylu předešlých představení, která mě, přiznám se upřímně, vůbec nenadchla - nerozuměla jsem jim. Naposledy se mi docela líbila Opičí Tlapa a samozřejmě jsem milovala a považovala za geniální výpravnější a mnohem „komerčnější“ (jestli se vůbec tohle slovo dá v souvislosti s tvorbou divadla použít) hry z minulosti, protože jsem v nich hrála. A to nikdy nemůže být objektivní, protože při zkouškách a mnoha samotných představeních prožijete úžasné emoce. O nejúspěšnější z nich, Marmeládě, si můžete přečíst ZDE.

DivadloTentokrát jsem byla doslova sražena na kolena a s pusou dokořán zírala na dokonalé herecké výkony, dokonalou scénu, scénář, všechno vybroušené, přesné... poprvé mně přišlo charakteristické „kamenné“ opakování naprosto nezbytné a ani jednou navíc. Všechno to ladilo jako dokonalá symfonie a napadlo mě, že předešlé scénou i scénářem minimalistické hry Petra Macháčka byly jen pokusy, a teď se to konečně povedlo. Jako když se učíte péct bábovku a ona je poprvé nedopečená, podruhé připálená, potom se špatně vyklopí, nebo ji zapomenete osladit, či to přepísknete s cukrem....

Nemám dobré nervy a hodně špatně spím, bez prášků mám noční můry... Cestou domů jsem se v tramvaji celá klepala rozrušením, jako v horečce. Jak já dneska usnu, říkala jsem si. Samozřejmě jsem si doma ihned nalila whisky - dostala jsem na ni hroznou chuť, i když vím, že na jevišti měli v lahvích čaj. A tak jsem se přestala klepat Divadloa usínala s povznesenou a šťastnou myslí, že „moje“ divadlo je konečně tam, kde jsem ho chtěla mít, a to na cestě ke slávě. Pravda, Petr Macháček jednou řekl, že slavný být nechce, ale já si myslím, že jednou se tomu nevyhne. Paní by měla jít do světa. Ovšem svět amatérských divadel, do kterého inscenace Divadla Kámen vždy patřily jen proto, že se hercům nevyplácejí honoráře, tomuto představení nesahá ani po kotníky - takže na Písek, nebo i samotný Hronov už zřejmě nepatří.

DivadloJeště než jsem usnula, načmárala jsem si na papírek hesla, abych druhý den dokázala zachytit čerstvé dojmy a poděkovat tvůrcům. Tady jsou: bomba, trefa do černého, divadlo s velkým „D“, velký zážitek... No a k wordu jsem sedla hned ráno v práci, ještě před kafem - to večerní bylo totiž fakt silný...!

Nad recenzí, kterou jsem vytáhla z netu, jsem kroutila hlavou - akcenty herců - cizinců do představení přímo patří - to není náhoda, spíše záměr a myslím, že skvělý! Na hru Paní jsem coby bývalá členka Divadla Kámen velmi hrdá a těším se na další divadelní zážitek. 19. 11. totiž dávají Ras al Chajma (viz ZDE). Pevně věřím, že mě nezklame. Můžete jít se mnou a v zimě si nezapomínejte pohlídat v programu Paní - v listopadu na repertoáru není, ale určitě se objeví kolem Vánoc. Vůbec jsem vám nenapsala, o čem ta hra vlastně je, ale věřte, že až ji uvidíte, budete se mnou souhlasit, že to není absolutně, ale opravdu ani trošku důležité...

Reklama