Když jsem přišla poprvé do své třídy, kterou jsem měla učit, její osazenstvo mě přinejmenším překvapilo. Řada rodičů i mých vrstevníků a kolegů by měla podobný pocit. Vedle sebe seděli kromě českých dětí také třeba Číňan s Ruskou, Arab s Arménkou a Romka.  Jak k nim budu přistupovat? Jak s nimi budu mluvit? Jak budu jednat s rodiči?

 

V dnešní škole to vypadá poněkud jinak než za nás.  Množství minorit v ČR se zákonitě projevilo i na složení dětí v mé první třídě. Nejvíc z toho byli překvapení rodiče.

 

Nejméně se takové složení dotklo dětí. Vůbec jim nepřišlo divné. Byli to vrstevníci? Byli, tak co.

 

Když jsme si poprvé sedli do kroužku, abychom si popovídali, ukázalo se, že Číňan umí jen pár základních frází a Arménka se tak stydí, že by se ze třídy nejraději vypařila. Představa, že budu učit dvacet dětí číst, psát, počítat a hezky se chovat a ještě k tomu budu dvě děti učit mluvit a rozumět, mě zpočátku vyděsila.

 

S českými dětmi to ani nehnulo.

 

O první přestávce už s Číňanem probíhala živá diskuze. Pár dětí ho znalo už ze školky, takže pomohlo i ostatním dětem překonat bariéru jazyka. Po prvních dvou měsících odpovídal na otázky a do konce roku normálně mluvil česky.

 

Ruska Máša byla dračice a už se tu narodila, takže s ní se domluvit byla spíš výchovná než jazyková potíž. Arab a Romka na tom byli podobně.

 

Jen Arménka se přistěhovala nedávno, neuměla ani slovo, vůbec nám nerozuměla a byla nešťastná. Já taky. Sama jsem si nedovedla představit, jak bych se cítila, být v její kůži a sedět v první třídě. Celý rok k ní děti byly neuvěřitelně milé. Nic nevadilo, že nemluvila.

 

Měly ji jako panenku na hraní. Otrkávala se jen velmi pomalu.

 

Trávila jsem s ní při hodinách samostatné desetiminutovky, kdy jsem ji učila názvy věcí ve třídě, základní fráze apod. Přede mnou už se nebála mluvit, ale před celou třídou měla dlouho blok. Jaké bylo na konci roku překvapení, když konečně přečetla větu ze slabikáře před všemi. Bude se to zdát patetické, ale děti spontánně tleskaly. Uf!

 

S Romkou jsem měla problém spíš já, protože neměla základní hygienické návyky a na záchod se bála. Takže se několikrát počurala a jednou to dopadlo ještě hůř. I v tomto případě – děti bez předsudků – snažily se jí pomoct. Na záchod ji holky doprovázely a nakonec i tady se začala cítit bezpečně.

 

Navázala jsem na příjemné vztahy ve třídě multikulturními hodinami, kdy nás navštěvovaly celé rodiny cizinců ze třídy. Měly pro nás připravené dopoledne o jejich zemi. Naučili jsme se arabské číslice, ochutnali speciality, naučili se pár čínských znaků apod. Byl to báječný rok, mnohem zábavnější a pestřejší, než mají ryze české třídy.

 

Čím to, že naše společnost se k minoritám staví stále odmítavě? Musíme počkat, až tyhle děti dospějí? Nebo mezitím získají tolik špatných zkušeností, že budou k národnostním menšinám také odtažití? Máme my dospělí s nimi opravdu špatné zkušenosti nebo jen pořád nejsme dost zvyklí na to, že mezi námi jsou?

Reklama