Už slyším odpověď: “V ničem, stály u plotny, lítaly kolem dětí, dřely u sedláka…“

Ale ani ženy, které měly na sport čas a finance, to neměly jednoduché.

Nejenže jim společenské konvence ve sportování moc nepřály, ale neumožňoval jim to ani tehdejší oděv. Copak by mohly ve svých běžných denních kostýmech s těsně sešněrovanými žakety a úzkými, po kotníky dlouhými sukněmi jezdit na kole, lyžovat, hrát tenis nebo bruslit?
Možná namítnete, že jste někde viděly obraz bruslící dámy v kostýmku s honzíkem, ale uznejte samy, dá se to šoupání po ledě nazvat seriozně sportem?

Prvními sporty, které ženy ovládly, byly golf a lukostřelba, možná právě proto, že se daly provozovat v „počestných“ dlouhých sukních. I jízda na koni 8(krůta)v dámském sedle mi připadala spíš jako hazard se zdravím.
Sice se už tehdy sporadicky vyskytovaly kalhotové sukně, a dokonce i dámské kalhoty, ale byly považovány za tak nevhodné, že se musely schovávat pod svrchníky nebo zavinovací sukně.
Kromě toho byly ušity z hrubých a těžkých látek.

Pro ukázku jsem vám vybrala Cyklistický kostým z roku 1895, který vzal na milost kdysi průkopnický nápad Amelie J. Bloomerové, jež navrhovala už v padesátých letech 19. století reformu dámského odívání, ale tehdy byla zesměšněna a celá její kolekce "bloomers" odmítnuta.

Další ukázka jezdeckého kostýmu z roku 1900 jen dokazuje, že boční sed (všimněte si tvaru sukně) se nekompromisně držel, i když odporoval zdravému rozumu.

Koupací úbory
z let 1900-1910 směly odhalit jen minimum kůže, byly doplněny dokonce tmavými punčochami a plavání omezovaly na pouhé smočení.

Až jednou jedna chytrá modistka přišla s jednoduchým a zároveň geniálním nápadem: použít na svrchní oděv měkký a poddajný materiál - žerzej.
Ano, správně tušíte, že to byla naše známá „Chanelka“, která poprvé v roce 1913 představila sportovní modely, které byly střiženy jen o něco širší a volnější než běžné kostýmy, ale pružný materiál umožňoval volný pohyb.
Chytrá žena.
Vytušila, že doba stoupajícího nadšení žen pro sportovní aktivity bude přát její odvaze založit kariéru na této na pohled poněkud nevzhledné látce.

Dalším návrhářem, kterého proslavilo sportovní oblečení, byl Jean Patou.
Oblékal tenisový idol dvacátých let Suzanne Lenglenovou, první ženskou šampionku, která byla ve své době to, co v devadesátých letech Steffi Grafová.
Navrhoval pro ni plisované sukně z bílého hedvábí, bílé pletené kabátky a čelenky, které patří k tomuto sportu dodnes.
Spojil jednoduchou siluetu s pohodlným střihem a to z něj udělalo prvního designéra sportovního ošacení v dějinách módy.

Ve třicátých letech byly kalhoty ve sportu už brány na milost.
Například dvoudílné lyžařské komplety, ač byly široké a relativně pohodlné, kopírovaly postavu a pas byl vždy zdůrazněn páskem nebo pružným nápletem.
Obzvlášť krátké sukně byly tolerovány při golfu.

Vývoj se nedá zastavit.
Po druhé světové válce se sportovní prvky začaly prosazovat i v oblečení pro každodenní nošení. S rozvojem moderních technologií a prosazováním nových a „chytřejších“ materiálů ve sportovním odvětví se móda pro sport a volný čas začala úzce specializovat a stala se výnosným byznysem.

Ale to už je pro jinou kapitolu.

Když se nad tím zamyslím.
To, co bylo v dřevních dobách ženského sportování nazýváno sportovním oblečením, by dnes na sebe nikdo nevzal.
Nebo byste snad chtěla lyžovat v kousavých vlněných kalhotách, hrát tenis či jezdit na kole, v byť po kolena dlouhé sukni?
A co plavat ve vlněných plavkách, které vás svou vahou táhnou pod hladinu?
Vlna sice hřeje, i když je mokrá, ale jak dlouho schne?

Asi bychom neměnily, že?

Reklama