Reklama

 

Když se řekne pracovní oděv, okamžitě mi před očima naskočí obrázek nahatého panáčka s lopatou v ruce, vtipný to poutač jedné nejmenované firmy. Určitě jste ho také někdy zahlédly.

 

Při vší úctě k dělnickým i rolnickým profesím... o nich řeč nebude.

 

Nemohu si  však odpustit malou zastávečku u profesních uniforem typu průvodčí, vrátná či příslušnice něžného pohlaví v ozbrojených složkách.

 

Samotnou by mě totiž zajímalo, jak se cítí žena s ne příliš standardní postavou, když ji navlečou do munduru, podivného továrně výrobního střihu.

Nejedna z nich asi zažívá pernou chvilku, když ji skladník/ce/ znaleckým okem omrkne a procedí, že na ni zbyla už jen osmačtyřicítka, přičemž ženuška váží padesát kilo i s postelí.

Nebo taky naopak. Do jakých rozpaků se dostane dáma při těle, když v její velikosti mají tak akorát čepice.

Tristní situace. To abyste se zároveň vyučila i švadlenou, abyste nemusela chodit jako strašák do zelí.

 

Samozřejmě, že trochu přeháním, ale berte mě s rezervou. Přece by vás nebavilo číst nudné referáty z pracovního prostředí.

 

Ale ani ti z druhé strany to nemají právě jednoduché. Vymyslet a zrealizovat uniformu, aby slušela od tyčky po otylku, je, věřte nebo ne, téměř nadlidský úkol.

 

Jednou jsem se s takovým potýkala. Teď si asi myslíte něco o broucích Pytlících v sukních, ale  pokud to jen trochu jde, čerpám ze života.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dostala jsem zakázku na návrhy uniforem pro recepční a obsluhu kartotéky do jedné prestižní nemocnice s početnou zahraniční klientelou.

I když jsem měla poměrně volnou ruku, co se střihů a skladby týče, dalo mi to pořádně zabrat.

Nejen že se to týkalo široké plejády postav, ale i povah a názorů zainteresovaných dam.

Zde jsem si na vlastní kůži ověřila pořekadlo „Není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem“.

Připadala jsem si jak v houfu kobylek, kdy se jedna přes druhou překřikovaly a snažily se prosadit to své. Jedné bude zima, druhé v tom samém zase horko, ta nenosí kalhoty, jiná zas nesnáší sukně. Padl i názor, že by to mělo zůstat při starém. Nikdo se o žádnou eleganci a reprezentativnost neprosil: “Chceme zpět své pláště, pod kterými to tak pěkně větrá.“

  

Nakonec to dopadlo ke vší spokojenosti, v recepci se usmívaly elegantní dámy v kostýmcích s hedvábnými šátečky a kartotékou svištěly upravené ženy tak, jak se na kliniku západního typu sluší.

 

Koukám, že se mi malá zastávečka nějak protáhla, ale doufám, že nelitujete času věnovaného tak opomíjené oblasti, jakou je profesní odívání.

 

Napište mi, jaké máte vy zkušenosti s pracovním oděvem.

 

Máte nějakou raritu?

 

Nutí vás nadřízený nosit to, co vám nesluší?