Reklama

Jak se oblékat na slavnostní události? Jak se při nich chovat? Řeknete si, že to snad každý ví. Ale ouha! Vždy tomu tak není.

Byla jsem na křtinách. Syn kamarádky se s manželkou rozhodli, že své novorozeňátko nechají pokřtít. Tím, jestli jsou věřící nebo ne, se zabývat nebudu. Ani tím, že do kostela nechodí.

Přišla jsem ke kostelu a spatřila dvě skupiny. V první měli pánové obleky, dámy kostýmky, děvčátka v sukýnkách a kluci ve světlých košilích a sáčkách. Byli decentní, mluvili ztišenými hlasy.

Druhá skupina se výrazně odlišovala. Všichni halasili, kouřili jednu cigaretu za druhou. A oblečení? Jen jediný muž měl oblek. Ostatní trička, džíny nebo světlé kalhoty. Ženy byly oblečeny porůznu. Tu tílko na ramínka a minisukně, tu obtažené bílé kalhoty a k tomu tričko s nápisem, jen babička děťátka na sobě měla halenku a tmavou sukni. O dětech ani nemluvě – kluci v plandavých kalhotách, dlouhá barevná trika s nápisy, jeden měl ty kalhoty jen ke kolenům, k tomu okopané kecky, na zádech batohy, ze kterých vykukovaly lahve s vodou... A rodiče? Maminka v hnědých tříčtvrťákách, žlutou halenu s velkými geometrickými vzory, otec ve světle zeleném károvaném manšestrovém saku a džínách.

Já, bohužel, patřila k té skupině druhé. Připadala jsem si tam jako bílá vrána. Nebo spíš černá. Tmavý kostýmek, bílá halenka. Brala jsem to jako samozřejmost, i když bylo vedro, nenapadlo by mne přijít do kostela ve svých oblíbených kapsáčích, tílku a teniskách.

soutěž - "na funkci" 2x

Při samotném křtu už jsem se přímo styděla. Ne za sebe, ale za ty, ke kterým jsem přináležela. Když vešli do kostela, jen málokoho napadlo pozdravit faráře a kaplana, kteří se s nimi vítali. Nebo spíš chtěli se přivítat. To, že pan farář mluví, je nezajímalo. Chichotali se, halasili. Nezapomenutelný byl výkřik matky dvouletého klučiny, který pobíhal kolem oltáře a vřískal. „Dostaneš na prdel, hajzlíku!“ V tu chvíli už jsem zírala k zemi a modlila se, aby obřad skončil. Leč následovala další věta jedné slečny, poté, co kněz vysvětlil, jaká slova po něm mají přítomní opakovat. Dotyčná nahlas řekla: „A proč to mám po něm opakovat?“ To už jsem se toužila pod tu zem zakopat a nenápadně se přesouvala k druhé skupině, která to vše překvapeně sledovala. Když se nahlas ozval zvonící mobil, bylo mi vše jedno. To, že se ta „má“ skupina při samotném křtu, když se dítěti lije na hlavičku voda, nacpala k faráři tak, že málem upadl, mne uvedlo do stavu naprosté rezignace. Pozdrav jednoho z puberťáků: „Tak nashle, pane farář!“ mi zněl v uších ještě večer. Rychle jsem se rozloučila a uháněla pryč.

Přišlo mi to líto. Bylo mi líto faráře, který shovívavě snášel to buranské chování a oblečení, bylo mi líto rodiny druhého křtěného děcka, že místo slavnostního křtu zažila takovou ostudnou estrádu. A bylo mi líto i sebe samé. Protože jsem brala jako samozřejmost, že lidé vědí, jak se do kostela obléct a jak se tam chovat. A protože jsem se na ty křtiny těšila. A také jsem nechápala, proč vlastně někdo jde na křtiny, když se u samotného obřadu neumí slušně chovat.

Víte v čem jít do kostela?
Jak se tam chovat?
Byla jste někdy při příležitosti křtin, svatby nebo pohřbu v kostele?