Kdo z vás si pamatuje lyžařské vleky s kotvou, kterou si člověk musel vozit s sebou dolů? Pamatujete na lyžaře opásané špagátem, kterým se u zadku bimbalo kus dřeva? Zažili jste to?

ski

Tak a teď si ještě představte někoho, kdo vypadá jako nenakrmený šindel, a v momentě, když si kolem sebe omotá ono lano, prakticky není schopen se pohnout, nehledě na to, že dřevo se mu bimbá někde pod koleny. Takto se jezdí těžko.

Jde to, ale bez hůlek

Co já se najezdila na podnikovou chatu PVT, když jsem tam ještě dělala personalistku! Místo se nacházelo ve Stříbrné v krásné části Krušných hor. Bylo tam nádherně.

Správce naší podnikové chaty, pan Pulec, byl grafomanem. Roztomilý člověk. Všude po interiéru malebného stavení, s pečlivostí sobě vlastní, umístil rozmanité nápisy. Každý v jiné barvě.  

Na úplně každém vypínači bylo krasopisně napsáno: „ZHASÍNAT“. 
U záchodů v přízemí bylo možné číst: „V DOBĚ OD 22.00 UDRŽUJTE KLID. ZA TOUTO TENKOU ZDÍ SPÍ VÁŠ UNAVENÝ SPRÁVCE. Pulec“.
Na dveřích od lyžárny pak: „ZAVÍREJTE PROSÍM DVEŘE, DO BUDOVY LEZE MRÁZ. Pulec“... atp.

Za chatou, snad 100 metrů, se nacházela soukromá sjezdovka s klasickou kotvou na zmíněném špagátě. Po pár pádech a po té, co se mi kus dřeva s železnou pravidelností po dosednutí zapíchl do kostrče, což tedy excelentně bolí, jsem vyhodnotila, že takto to nepůjde. I zapracovala jsem na sobě a svém parádním stylu a naučila se sjezdovat bez hůlek. Naprosto profesionálně jsem pak jezdila dolů, vypracovanými obloučky a smotanou kotvu jsem s elegancí držela v ruce. Zpravidla v pravé.

Mé ježdění vlekem nahoru už ladnou eleganci poněkud přibrzdilo.

Ony tyhle vleky zdaleka nejsou všude ve stejné výšce, a tak v místech, kde je kovové lano výš, je třeba, aby člověk něco vážil a lano tělem prověsil. V opačném případě vypadal jako já. Při jízdě kolem lesa jsem pokaždé visela ve vzduchu zoufale se držíc lana, které bylo nutné ještě tahat k sobě, aby se nevyvléklo, a člověk potupně nepadl z vleku. To je opak nutno ještě plazmo urychleně opustit dráhu, aby nespadl ten za ním.

Ne, není to záběr do módního časopisu. Jsem ovšem srdnatá a statečná žena, a tak jsem se naučila i profesionálně viset. Kolegové se mohli potrhat smíchy, když jel někdo za mnou a já se u lesa, před jeho zraky,  vznesla do výšky. Nohy se mi bimbaly ve vzduchu, prkénko se zařízlo do zadku. Špagát do předku. Působivé.

„Kudlo, bacha! Vydrrrrž!!!“
„Visím, ale jedůůů!“

V osmi případech z deseti jsem vydržela.

Došlo i na běžky

I na běžkách se dá užít sousta dobrodružství a zábavy. Zvláště, když člověk špatně namaže. To se pak na běžkách vskutku hezky proběhne. S masivními boulemi nalepenými na spodku skluznice, vinou volby nevhodného vosku, spolehlivě běžíte jak do kopce, tak i z kopce. Každá vaše noha váží šest kilo. To se ovšem může stát každému.

Dlužno podotknout, že netuším, jak by to vypadalo dnes, když jsem na lyžích nestála už dobrých deset let. V každém případě mám ze Stříbrné tolik historek, že bych vás jimi mohla zásobovat snad až do jara.

Mám i další… přihodím ji zase v pondělí…

Reklama