Reklama


Asi před půl rokem jsem si koupila kabelku. Zamilovala jsem se do ní na první pohled. Byla fialová, velká a hodila se mi k botám. Na rozdíl od naší módní redaktorky Dany jsem si ji nemusela vůbec zkoušet, jen jsem se podívala a věděla jsem, že ji musím mít.

 

I přesto jsem se rozmýšlela asi dva týdny, než jsem si ji koupila. Nikdy totiž nedělám nákupy hned, musím chvíli rozmýšlet. Ale každý den jsem si na ni vzpomněla. V den nákupu jsem do obchodu skoro běžela. Už abych ji měla doma…

 

Hýčkala jsem ji. Každému ukazovala. Prohlížela ze všech stran. dosud A v prvních dnech jsem ji nechtěla ani položit na zem, jak jsem se o ni bála. Hlavně aby zůstala stále tak krásná a jako nová.

 

Její velikost jsem do posledního místa využila. A vešlo se toho do ní opravdu hodně…

 

Dny plynuly. Já začala brát kabelku jako normální součást, už ne jako relikvii. A v mém příteli narůstala zlost. Důvod?

 

Několikrát, když jsme spolu byli například nakupovat, jsem v kabelce něco hledala. Ze začátku jen zakroutil očima, když viděl, jak u pokladny bezvýsledně pátrám po peněžence.

 

Poprvé vypěnil ve chvíli, když jsem asi dvě minuty nemohla najít zvonící telefon. Každý se po nás v nákupním centru otočil a nechápavě vrtěl hlavou. Já jsem totiž během chůze podávala partnerovi nezbytné věci z kabelky a hledala zvonící přístroj. Našla jsem ho! Ale už bylo pozdě…

 

„Proč tam nemáš jen to nejdůležitější?“ zeptal se.

„Ale já tam mám jen to nejdůležitější,“ odpověděla jsem.

 

Kabelka se stala předmětem našeho dlouhodobého sporu. On nechtěl zaútočit přímo, a tak občas prohodil jen nějakou nevinnou poznámku. Zuřila jsem, třeba ve chvíli, kdy si z velikosti mé kabelky dělal legraci před našimi společnými známými.

 

„Proč to děláš? Sám potřebuješ jen klíče, telefon a peněženku, ale to neznamená, že já na tom budu stejně,“ říkala jsem mu pak doma.

 

Nic nepomohlo. Ani vysvětlování, že já svoji kabelku jen kvůli němu nezměním. Nezafungovala ani chvíle, kdy se vrátil od kamaráda a se smíchem mi vyprávěl, že kamarádova přítelkyně má také kabelku, ve které nelze nic najít.

 

„Ale já v ní najdu všechno. Jen to někdy trochu trvá,“ chtěla jsem argumentovat. Ale raději jsem mlčela.

Já miluji svoji velkou fialovou kabelku. Miluji svého přítele, který nesnáší, když v ní začnu něco hledat. A tak mám asi problém… Jenže, zatím se nemíním vzdát ani jednoho.

Je trochu absurdní, že se dva normální lidé hádají kvůli velikosti kabelky. Nezdá se vám? Ale je to tak.

 

Jak jste na tom vy? „Kamarádí“ váš přítel či manžel s vaší kabelkou? Rozčiluje se? Je mu to jedno? A také jako já a Dana (mrkněte se SEM) „ujíždíte“ na velkých kabelkách?