„Už to máš? Bude oběd!“

            „Jo jo!... Hmm…skoro jo!“

 

            Úklid, no. Úklid pokoje. Tak zhruba by se dalo říct, že to mám. Nové obrázky na nástěnce. To mně zabralo nejvíc času, to vybrat. Je to kumšt. A taky nový ubrousek pod kytky na okně. Krásný. Úplně se to tady změnilo. Jo a ještě si opřu v polici knihovny navrch jinou knihu. Ten Ferda už je trochu trapnej...

 

            „Lenko???!!!“ maminka zakopává o rozmontovaný vysavač a lapá po dechu. „Cos tady celou dobu dělala??“ Maminka je konfrontována s rozestlanými peřinami, kobercem pokrytým mamutími drobky, sahá si (její chyba, já říkala, ať to nedělá) do šuplíků u psacího stolu a nabodává se na kružítko přivřené v časopise ABC. Zatímco se maminka vzteká, vychází najevo, že smrad jde z velké sklenice plné provlhlých kamínků se zbytky brouků, nepřeživších experiment „Nová planeta.“

 

            Úklid pokoje se postupem času přetaví v úklid nějakého bytu nebo domu. A nějakou ošklivou ironií osudu se člověk sám stane tím, kdo objevuje a likviduje zatuchlé sklenice s brouky a popohání děti, které si místo úklidu hrají v záhybech hadice od luxu. Odolejte těm chapadlům!

 

            To zásadní se ale nezměnilo. S hrnkem kafe nacházím samu sebe u počítače a lux výstražně sestaven vyčkává pod stolem již druhý den. Jenže jsem maminka a nezbývá než si říct do zrcadla: „Už to máš? Bude oběd!“

                         „Oběd? Sákryš, to abych taky něco uvařila!“

 

            Stárnu prostě. Místo ABC odebírám Apetit a kružítko jsem ztratila. V bytě to jako v láhvi s brouky vypadá jen někdy. Ve vysavači jsem našla 12 plesnivějících sušenek a já jsem je tam nedala. Asi mi dochází představivost. Není to tak dávno, co jsem si doma – u rodičů, schovala za knížky v knihovně cukroví k večernímu mlsání. Cukroví, co jsme našli až na Velikonoce. Za sbírkami poezie prostě seděl takový šedivý králíček. Velikonoční králíček.

 

            Dneska nebudu uklízet! Astalavista bejby! Vzpomeňme na doby, kdy má taška byla cítit už z dálky starou svačinou, na odpoledne strávená v bahnové přehradě mazáním dlaždiček jílovou pomazánkou. Vzpomeňme na dny ukončené až západem slunce a výpraskem (Kde proboha chodíš? Řeklo se v šest, hledáme tě už dvě hodiny!).

 

            Je nádherně. Slunce svítí a prach září na policích. Asi dám na tu zeď nad stolem jiný plakát. To bude krása. Ale teď jdu ven. A přijdu určitě do šesti. Fakt. Hodiny neumím, ale když tak se zeptám!

Reklama