A je to tady. Mám za sebou operaci prvního oka. A protože jsem slíbila, že se o své zážitky podělím, tak rukou poněkud rozechvělou, s obrazovkou počítače lehce rozmazanou, píšu tenhle článek. Slabším povahám, které se snad na tenhle zákrok chystají, ho nedoporučuju číst. Ale aby to neznělo tak negativisticky - zatím rozhodně nelituju.

Když jsem předevčírem k večeru nakráčela do Refrakčního centra, překvapilo mě, kolik nás tam je. Skoro desítka lidí posedávala v pohodlných křeslech a mezi nimi pobíhala sestřička.
„Pan N., kapeme podruhé! Paní V., kapeme potřetí!“ oznamovala a rozkapávala všem přítomným oči. Atmosféra poklidu a individuální péče, ve které se neslo předchozí vyšetření, se rázem vytratila. Ne snad, že by sestřička nebyla milá, ne že by neodpovídala na otázky, ale člověk si připadal jako tele vedené na porážku - hlavně nestresovat, aby nemělo tuhé maso.

A tak jsem usedla do křesla a zapojila se do hry „To už bude potřetí, že? Tak paní K., kapeme potřetí...“ Počtvrté bylo osudové číslo. Pak už se putovalo na operaci. Tedy, nejdřív na židličku, zout boty, vlasy pod čepec, odložit brýle... „Taky prstýnky, řetízky, náušnice a zlaté zuby,“ napadlo mě v záchvatu morbidního humoru. Nic takového se ovšem nekonalo. Na vedlejší židličce právě lepila sestra oko pacientovi po zákroku - vypadal živý a zdravý.
„Zavřete oči a relaxujte,“ doporučila mi jen tak mimochodem.
Poslechla jsem.

Nápověda: Raci a ptáci

„Můžete otevřít oči.“
Bylo to fuk. Ten rozmazaný flek, co se mi představil jako pan doktor, který mě bude operovat, bych stejně neidentifikovala.
„Bojíte se? Na stupnici od jedné do pěti, kolik tak? Čtyři a půl?“
Milý zájem, kdyby nešlo tak zjevně o nacvičenou sekvenci, jak uklidnit pacienta před zákrokem. Zalitovala jsem svých studií psychologie - jinak by na mne ten předstíraně osobní přístup snad zapůsobil. Ale co, nešla jsem si povídat, ale nechat si zkorigovat zrak - pro mě za mě může operaci provádět němá gorila, když ji zvládne přesně.
„Tak dvojka,“ odpověděla jsem nakonec. Bez možnosti vidět panu doktorovi do obličeje jsem netušila, jak se zatvářil, ale myslím, že mi to nevěřil.

Na sále nastal pro mě, lehkého klaustrofobika, okamžik vskutku nepříjemný. Položit se na lůžko a umístit hlavu do jakéhosi polštářového držáku bylo ještě v pořádku, ale následné přikrytí celého obličeje rouškou a zasunutí hlavy pod obrovskou masu přístroje mnou docela zamávalo.
„Pan doktor na vás bude mluvit a bude vám říkat, co dělá,“ opakovala sestřička standardní instruktáž. „Když se vás bude na něco ptát, tak řekněte ano, ale nepřikyvujte.“
„Ano,“ projevila jsem špetku inteligence a nepřikývla.

„Ta paní před vámi si stěžovala, že je to za ty peníze strašně krátké.“
Po hlase jsem poznala doktora. Vtipy a historky buď opakoval rád, a proto autenticky, nebo si skutečně s každým pacientem povídal o něčem jiném. A nebo jsem už byla tak nervózní, že jsem to stejně nepoznala.
Přilepil mi řasy tak, aby oko zůstalo otevřené, a v roušce vyřízl otvor. Teď jsem konečně viděla masu přístroje, který se nade mnou tyčil. A červené světýlko, které jsem měla po čas operace sledovat. Na klidu mi to nepřidalo.
„Teď vám kápneme do oka desinfekci...“ popisoval doktor poctivě své počínání, „zajistíme víčko...“
Málem jsem zavyla. Pod obě víčka mi zajely jakési drátky. Asi jsem přecitlivělá, ale bolelo to nehorázně.
„Už vím, proč dáváte člověku na celý obličej tu roušku,“ drtila jsem mezi zuby. „Abyste neviděl, jaké dělá ksichty.“
„Teď přisajeme lamelu...“
K oku se přiblížila jakési děsivá věc, připomínající kladélko hmyzu, a přisála se na něj.
„Budeme odřezávat lamelu. Uslyšíte takové vrčení a na chvíli vám zmizí i to červené světýlko...“
Zavrčení, tma... Prokousla jsem si ret. Bolelo to. Hodně.
„Teď vám poliju oko vodou a mělo by se to projasnit...“
Projasnilo se. Viděla jsem nehorázně rozmazané červené světýlko a zelený flek jakýchsi mžitek, připomínajících malé červy. Putoval mi přes zorné pole tam a zpátky. Ale jinak už nic nebolelo.
Teď budeme osmkrát laserovat. Vždycky uslyšíte zavrčení, budu to odpočítávat.“
Poslušně jsem civěla do světýlka a ignorovala putující červy. Hlavně že už to nebolí. Vžžžm. Vžžžžm.
„Já vynechal šest? Tak ještě jednou - šest.“
Vžžžžžm.

A pak už jenom přiložit lamelu - příjemné a chladivé, a mohla jsem pro boty a do čekárny. Viděla jsem jako přes tlustou vodní clonu. Skoro nic. Po čtvrt hodině následovala kontrola - to už jsem si do druhého oka nasadila čočku a konečně se mohla podívat, kdo že se mi to v oku šťoural - hezký chlap. Lamela seděla dobře.
„Teď už to můžete zkazit jenom vy sama. Takže nemnout, kapat... A kdyby se cokoliv stalo, okamžitě volejte, klidně i v noci - to číslo je přímo na mě.“

Sestřička mi oko zalepila, nafasovala jsem kapky a mohla jsem jít.
„Je něco proti bolesti, co si nesmím vzít?“ zajímala jsem se.
„Ne. Ale nebudete to potřebovat.“
Lhala, potvora jedna. Možná jsem skutečně měkota, ale tak po hodině a půl začalo peklo. Jako by mi někdo drátoval oko žhavou jehlou. Výstřely bolesti projížděly až do lebky. Slzelo mi i druhé oko, dívat se prakticky nedalo. Ale na druhou stranu jsem cítila, že je všechno v pořádku - že lamela je na svém místě a oko jenom reaguje na přestálý zásah. A vidění se pomalounku zostřovalo - tedy v těch okamžicích, kdy mi netekly proudy slz.

Trvalo to dvě hodiny. Pak buď bolest polevila, nebo zabraly tři brufeny a já konečně mohla oko zalepit - na první noc se ještě lepí, mezi příchodem domů a spánkem se do něj pravidelně kapou kapky - a jít spát.

Ráno bylo sladké - nic nebolelo - jenom malounko škrábalo, jako špatně nasazené čočka. Vydala jsem se na kontrolu. „Budete ze začátku špatně ostřit do blízka,“ říkali mi. Myslela jsem tak metr. Mých bývalých sedm a půl dioptrie ale zřejmě mělo jiný názor - dokázala jsem zaostřit tak od pěti metrů výš - ale zato úžasně. Kontrola ukázala, že je všechno v pořádku a oko se zdárně hojí. A že nejsem jediný cíťa - přinejmenším dva z ostatních pacientů vypadali krajně nevyspale a stěžovali si na pekelnou noc. Na druhou stranu, jiné to vůbec nebolelo. Takže asi záleží na člověku...

Teď vidím den ode dne líp. Jak přesně se korekce povedla se ukáže za týden, ale už teď je to nádhera. A za týden mě čeká druhé oko. Ne že bych se těšila... Ale těším se, až budu vidět. A nelituju. Ani toho, že jsem nešla na obě oči najednou - to bych asi nepřežila.

Byla jste na laserové operaci? Jak jste to prožívala Vy? Nebo znáte někoho, kdo na ní byl? Šla byste na laser? Plánujete ho do budoucna?

Reklama