S trochou nedůvěry, ale mnohem větší dávkou zvědavosti se nořím do nerezové vany. Matérie uvnitř má barvu i konzistenci hodně řídké čokoládové polevy, po čokoládě ale nevoní – spíš po mechu a kapradí. Teplota 38 stupňů… prostě absolutní blaho. Paní lázeňská je kulaťoučká a veselá osoba, která se mezi jednotlivými kójemi pohybuje s překvapující čiperností a všechny nás oslovuje „milánku“. Podkládá mi pod zátylek dřevěnou zarážku a ukazuje, že mám sjet níž a potopit se až po krk. Áááách…

Chvíli se aklimatizuji a pak – takovým tím ladným, vláčným pohybem, který znám z italských filmů – pomalu vynořuji z koupele jednu nohu. Je tmavě hnědá, lesklá a krásná! Žádné křečovky, žádné fleky. Trvá to aspoň šest vteřin, než ten čokoládový nátěr začne pomalu řídnout a stékat. Zkouším totéž s rukou, pak se objevují nad hladinou jiné, vhodně vystouplé části těla… řeknu vám, vydrželo mi to celých těch nádherných dvacet minut, po které bahenní koupel trvala. Jediný drobný problémek nastal, když mě cosi zasvědilo na nose a já se poškrábala – reflex byl rychlejší než mozek. Tmavohnědá špička nosu mě pak trochu rozčilovala. Když jste ale po krk v bahně, prostě se ničím neutřete.

 

Ale to už je tu ta milá paní a snaží se mi pomáhat z vany (je zvyklá na starší ročníky). „Táák, milánku, tady se osprchujte!“ ukazuje. „Nejvíc se to drží pod prsama a v zadečku,“ upozorňuje rutinně. Má pravdu, ale snažím se, takže když mě po chvíli přijde zkontrolovat, konstatuje pochvalně: „Čistá!! Jen z toho nosánku to nějak nepustilo, musíte si ho pak umýt u umyvadla mýdlem, jinak byste byla jako kočka s černým čumáčkem, hihi!“

Zručně mě balí do prostěradla jako štrúdl. Odpočívám na lehátku a z vedlejších kójí slyším útržky hovorů. „Tak jsem si to spočítala a vyšlo mi, že budu mít důchod nějakých sedm tisíc dvě stě. No co s tím naděláte.“ „Třicet let jsem dělala na stroji a mám z toho úplně zhuntovaný ruce. Mám za sebou už tři operace a čeká mě další.“

 

Mě naštěstí čeká jen masáž, pak hodina power jógy a výlet na kole. Slastné vyhlídky! Se skupinou kamarádek ze cvičení jsme se vypravily do Třeboně na „víkend pro ženy“. Dva noclehy v penzionu se snídaní, celkem čtyři hodiny cvičení, nějaké ty lázeňské procedury a půjčení kol… to celé za bratru osmnáct set, to jde, ne? Ty lázně nás na tom lákaly nejvíc. Třeboňská Aurora je vyhlášená a člověk, který zná lázně jen z filmů, je prostě zvědavý. Jaké je to doopravdy? Některé holky neodolaly a připlatily si za specialitu místního welnesscentra. „Vibrační sauna“ tomu říkají – čtyřicet minut za pouhé tři stovky. Jedna odtud utekla hned, druhá vydržela až do konce, ale jen proto, že v propagačním letáku slibovali úbytek dvě kila za jednu seanci. Cha! Já jsem šla radši na procházku do zámeckého parku a na zmrzlinu.

 

Pro nás byla návštěva lázní jen zábava a relaxace. Je ale mnoho takových, kteří díky nim můžou chodit a hýbat se. Popíjení minerálek, koupele a procedury jsou pro ně životně důležitou záležitostí. Jak je to u vás, milé ženy-in?

 

V kterých lázních jste byla a co jste tam zažila?

Byla to spíš dovolená, nebo šlo hlavně o léčení?
Které procedury jste absolvovala a jak se vám líbily?
Od jakých potíží vám tam pomohli (případně nepomohli)?

Vedla jste lázeňský společenský život s promenádními koncerty,

korzem a kavárnami? Seznámila jste se tam s někým?

Které české nebo moravské lázně vám připadají nejhezčí?


Na vaše zkušenosti a názory se těšíme na redakce@zena-in.cz.
Napište nám a vyhrajte dárek!
Reklama