Člověk si nikdy nemůže být jistý, co bude zítra. Iveta (28) si žila na úrovni a běžné starosti se jí vyhýbaly. Tedy až do doby, než se její movitý přítel rozhodl, že ji vymění.

Lukáše potkala těsně po škole. Šla k němu na pohovor, protože se v jeho firmě ucházela o místo. Nedostala jej. Zato pozvání na večeři ano. „Šla jsem. I navzdory tomu, že byl o patnáct let starší. A musím říct, že jsem se do něho okamžitě zamilovala. Byl pozorný, vtipný a měl neskutečné charisma. Podle jeho hesla, že není čas, ztrácet čas, jsem se k němu po měsíci nastěhovala. A dokonce mi nakonec našel i místo u něho ve firmě,“ vypráví Iveta.

Zdroj: www.shutterstock.com

Zdroj: www.shutterstock.com

Měla se jako v bavlnce. Nemusela se starat o účty, nákupy ani domácnost. Měli uklízečku a jíst chodili výhradně do restaurací. „Když jsem se nabídla, že bych připravila večeři, Lukáš mi hned vysvětlil, že vedle sebe nechce kuchařku a uklízečku, ale vždy dobře naladěnou a neutahanou reprezentativní ženu. A vlastně, proč ne? Svou logiku to mělo a já si na svůj denní režim rychle zvykla. Po práci jsem si zašla do fitka, na kosmetiku, manikúru, udělat si radost do obchodu…“ vyjmenovává s tím, že neměla nejmenší důvod být zamračená či na někoho nepříjemná, přesně jak si Lukáš přál. O to víc ji právě tohle rozčilovalo na ostatních.

Nemohla jsem vystát ty zamračené a nepříjemné prodavačky, uštěpačné pokladní nebo neochotné servírky. Nejedna ode mne také dostala vyčiněno, že když je práce nebaví, nemají ji dělat. Dnes se musím sama sobě smát. I když dost hořce,“ dostává se Iveta k době, kdy se vše otočilo.

Po čtyřletém vztahu se odhodlala k otázkám na svatbu a děti. „Přišlo mi, že už je na to čas. Bylo nám spolu hezky, tak proč to neposunout dál? Jenže Lukáš byl zásadně proti. Ano, hned na začátku mi říkal, že už jedno dítě má a o další nestojí. Která by si ale nemyslela, že se to třeba časem změní? Nezměnilo. Já byla naštvaná na něj a on už měl nejspíš dost mě. Chtěl bezproblémovou partnerku, která ho nebude zatěžovat svými starostmi a nářky. A tak přišel logicky konec. I s prací v jeho firmě,“ svěřuje se Iveta, která se musela přestěhovat z luxusního bytu do levného podnájmu.

Na účtu měla jen pár tisíc, a tak si nemohla dovolit dlouho nepracovat. Po čtrnácti dnech neúspěšných pokusů tak vzala místo pokladní. „Bylo to s velkým sebezapřením, ale nedalo se nic dělat. A najednou jsem to byla já, kdo se za kasou neusmíval a modlil se, aby už byl konec směny. Mizerná práce, ještě mizerněji placená, a k tomu všemu ještě nepříjemní zákazníci. Dodnes se zpětně v duchu omlouvám všem lidem, na které jsem se dříve dívala skrz prsty. Život mi dal pořádnou lekci,“ dodává Iveta s tím, že zvykat si na skromnější život jí úsměv na tváři často nevyloudí.

Čtěte také:

Reklama