Ve tři odpoledne přišly první kontrakce. Z knížky jsem měla vyčteno, že musí být hlavně pravidelné. Sledovala jsem čas a opravdu - každých 15 minut. Také jsem v knížce vyčetla, že do porodnice se jede, až když jsou kontrakce po deseti minutách. V klidu jsem se tedy položila do vany, abych porod ještě urychlila a zjednodušila, a nechala se opečovávat manželem. Staral se až do půlnoci a nic. Šla jsem si lehnout do postele a prachbídně usnula.

Ráno byly kontrakce pryč. Připadala jsem si skoro jako simulantka. Následující den se situace opakovala. Celé odpoledne nepravidelné kontrakce, jen o trochu bolestivější, než byly ty včerejší. Na papír jsme pro jistotu psali časy kontrakcí, abychom měli přehled, jak se situace vyvíjí. Nevyvíjela se nijak.

Na návštěvu přišel rodinný přítel Josef. Seděli jsme ve třech u televize, pojídali oříšky a smáli se při každé další kontrakci smyšleným příhodám, které by se mohly stát, kdyby byl tohle opravdový porod. Pro jistotu jsme ale zavolali do porodnice, jestli tam nemám přece jen jet. Řekli, ať vyčkám na pravidelné, dokonce pětiminutové kontrakce. Ale do těch to tedy mělo sakra daleko. A tak šel večer dál po patnácti až dvaceti minutách a o půlnoci jsem šla spát s tím, že se opakuje včerejší planý poplach.

S ulehnutím se mi v bříšku něco posunulo a můj usměv na rtech zmrzl. Tohle byla nějaká jiná bolest! Rychle jsem šla do vany v domnění, že se mi uleví. Jéžiši, jak jsem se mýlila! Najednou tady byly pravé kontrakce takové intenzity, že jsem si nedokázala představit, že se vůbec obléknu, natož, že někam pojedu. S manželovou pomocí jsem se dovlekla do ložnice a mezi kontrakcemi se s vypětím sil oblékla.
Omluvila jsem se příteli Josefovi, že už dnes končí legrace, a pozvracela ho. Ve snaze nezvracet přímo na něj jsem mu ještě nazvracela do tašky a beze slova utíkala na záchod. Nikdy nezapomenu na ten tuhý výraz v jeho tváři, jaký  mé počínání vyvolalo. S sebou jsem si ještě vzala termolahev plnou teplé vody a rozprašovač vody. Termoláhev bylo to jediné, co alespoň trochu zabíralo, a tak jsem se jí držela jak tonoucí stébla. Když bolest vrcholila, tlačila jsem si jí na břicho.

Nešlo nám nastartovat auto, ale já byla odhodlaná se převalit ze sedačky na silnici a porodit tam. Naštěstí tam Josef ještě byl, a tak to kluci roztlačili. Cestou nás dvakrát stavila policie, protože jsme jeli na červenou. Nevím, jak jsem vypadala, ale nikdy jsme jim nemuseli nic vysvětlovat – vždycky jsem se jenom vyklonila z okna a než jsem cokoliv řekla, vybídli nás, ať jedeme.

Přijeli jsme do porodnice. Kontrola ukázala, že je brána na svět otevřená na šest prstů, nestihneme žádnou přípravu a jedem rovnou na porodní sál. No rovnou – ještě dvacetiminutový monitor a přijímací pohovor. Už se vás někdo ptal uprostřed porodních bolestí, co dělá váš manžel za práci, co děláte vy, kde bydlíte...?
Dorazila kamarádka, která se mnou měla být u porodu. Jejím prvním úkolem bylo odpovědět za mě všechny tyhle otázky, protože já jsem přestala komunikovat. Omezila jsem se pouze na ultrastručné příkazy téhle kamarádce, jakými bylo třeba „masíruj konec páteře“, „níž“, „výš“, „stop“.

Dostala jsem košili a šli jsme na porodní sál. Sundali mi boty a ptali se, kde mám přezůvky. Ve strachu, že se snad zastavíme uprostřed chodby a v takovéhle chvíli budeme štrachat v tašce, jsem tvrdila, že žádné nemám a že mi nevadí chodit po chodbě bosa. Před tím jsem měla naplánováno, že budu rodit na porodní stoličce, ulevovat si na míči, sedět ve sprše a poslouchat svou donesenou kazetu s hudbou, kterou jsem si pro porod speciálně – a velice pracně – sehnala.
Skutečnost?
Ležela jsem v klasické poloze a nechtěla jít ani do sprchy, natož cokoliv jiného.

A to už mě vybídli k tlačbě. Po celou dobu jsem nechápala, proč mám tlačit do zadu, když to má jít předem.
Sebrali mi termoláhev!
Jediné, co mi mohlo pomoci, byl ten rozprašovač vodní mlhy, který jsem dala kamarádce, aby mi při mém pokynu osvěžovala tvář chladivou vodní mlhou. Někdo ale pohnul s regulátorem průtoku vody a z osvěžovače se stala dětská pistolka na vodu. Při každém zakvílení mi kamarádka stříkla do oka proud vody. S námahou jsem jí to sebrala a zahodila. Vysvětlování by bylo příliš vysilující.

Kontrakce byly po dvou minutách a já mezi nimi spala.
Myslím, že se mi v tu dobu zdálo i pár snů. Porod se pozvolna začínal komplikovat díky mému totálnímu vyčerpání. Povzbuzovali mě opačně účinnou větou „To by chtělo, abys měla ty pořádně dlouhý, bolestivý kontrakce!“
V tom se naše přání podstatně rozcházely.

Přiběhla další sestra a tlačila mi na břicho. A já, skoro spící, jsem se v duchu radovala, že to tedy za mě odtlačí ona. Neodtlačila! Monitor hlásal zpomalení tepu dítěte a já měla pocit, že už mě ani nic nebolí a že to je jenom sen (co to asi bylo za plyn v té trubičce, co mi dali?). Pak jsem někde na dně svého vědomí našla poslední zbytek sil a tlačila a tlačila a křičela......

“Je to kluk!“ řekl najednou někdo a já se vrátila na zem. Znaveně jsem pohlédla dolů a uviděla ho. Usmála jsem se na něho a na chvilinku usnula. Odnesli ho a zase přinesli. „Tak maminko, chlapeček je zdráv, měří padesát tři centimetrů a váží tři kila šest set devadesát!“
Vstoupily mi slzy do očí a únava byla ta tam.
Dali mi ho do náruče.
Koukali jsme na sebe a já mu řekla: „Ahoj, chlapíku!“

On mi neřekl nic, jen na mě dál koukal a já věděla, že můj život se tímto okamžikem navždy mění.  

 (pozn. redakce: foto Matyáška najdete ZDE )         
Reklama