Jakkoli vám bude příběh téhle ženy-matky připadat neuvěřitelný a snad přehnaný, je to holá skutečnost. A mě nenapadá nic jiného, než že: Matka je víc než člověk.

Ano, tahle paní je mojí kamarádkou, tedy to není příběh anonymní dámy, která si ho mohla třeba přizpůsobit.

Rovněž se nemusíte bát, že bych nadržovala jedné straně.

Je tu pro mě a pro všechny, kdo tuhle paní známe, jen jedna strana.

Druhá je strana toho, kdo je naším pohledem NIKDO.


„Ze začátku je všechno vždycky idyla, taky aby nebyla, to by se přece člověk nevdával,“ začíná své vyprávění Šárka.

„Měli jsme dům, měli se rádi, chodili jsme do restaurací, na golf, na rauty – do společnosti mého nového manžela, která byla a je společností vysoko postavenou.

Dělalo mu dobře, že jsem hezká, štíhlá, mám velká prsa a že se druhým líbím.

Chtěla jsem ještě dítě a on chtěl syna. Měli jsme už dcerku z mého prvního manželství a on měl dvě děti z předchozích vztahů.

Domluvili jsme se na miminku.

Hned po první zkoušce jsem otěhotněla. Zaskočilo ho to. Pravil, že jsme ještě vlastně ani nic nezkoušeli. Nevím, co chtěl zkoušet. Nějaké dítě nanečisto? Každopádně mě nazval potvorou. Nepochopila jsem to.

Celé těhotenství jsem byla na všechno najednou sama. Ani to jsem nepochopila.

Napřed chtěl dítě, pak zase nechtěl, pak se nestaral a nakonec mě obviňoval, že málo dělám na domě. Dělala jsem jako šroub.

Ještě v sedmém měsíci mě v zimě hnal s hrablem před dům, abych uklidila sníh. Musel totiž do práce.

Měl o to víc koníčků, oč víc jsem potřebovala pomoct. Nakonec objevil ještě motokáry, a tak už nebyl doma vůbec.

Porod začal ve dvě hodiny ráno. Šala jsem ho probudit.

Pravil, že se musí vyspat a že mám počkat do rána. Odešla jsem tedy do vedlejší místnosti, kde jsem čekala na ráno, aby ho nerušila. Odtékala mi voda.

Ráno jsem znovu žádala o odvoz do nemocnice.

„Přijdou architekti, nemohu je odříct, musíš počkat.“

Odvezl mě, až když odešli oni architekti. Neměla jsem vodu a měla jsem bolesti.

V nemocnici se porod zastavoval.

Lékaři se rozhodli počkat a porod vyvolat druhý den. Volala jsem mu to. Nepřijel.

Na návštěvě byl asi dvakrát.

Malý nepil, nespal, plakal. Byla jsem vyřízená unavená a nevyspalá.

Přinesl dva telefonní seznamy, abych si je dávala na břicho, aby mi splasklo. Měla jsem poporodní hemoroidy a špatně se mi leželo na zádech.

Přesto jsem přikládala seznamy.

Krátce po porodu objevili lékaři malému srdeční vadu.

Tehdy jsem ještě zdaleka netušila, jak je to s malým vážné.

Prakticky se o to nezajímal.

Vinila jsem ho z toho, že přestože v jeho golfovém klubu je lékař kardiolog, který má mnoho známostí, neoslovil ho, nepožádal o pomoc pro své dítě.

Během dvou let jsem už s malým chodila na deset různých specializovaných pracovišť  a ordinací.

Konečná diagnóza : Sabukimakeup syndrom.

Prakticky se jedná o poruchu jen jednoho jediného chromozomu a vadou trpí pouhých 5 dětí v republice. Byť je to jen jeden chromozom, důsledkem je srdeční vada, mentální retardace, ledvinová a jaterní selhávání, malá hlava (mikrocefalie), cukrovka a špatná štítná žláza.

Malý se nevyvíjel a nikdy nebude vyvíjet jako jiné děti.

f

Strávila jsem s Tomáškem dva měsíce v Motole, když jsem musela jezdit ještě domů, postarat se o dceru, udělat s ní úkoly, uvařit, uklidit a nakoupit. Pak jsem spěchala zpátky do Motola.

Manžel odjel na hory.

Po návratu jsem byla víc než kdo jiný uvázána u malého. Musela jsem prakticky denně na jiné vyšetření, na jinou terapii.

Manžel uvažoval nahlas, že to mám špatně zorganizované, že jsou vyšetření rozstrkaná do celého týdne a že nešetřím vůbec benzín do auta.

Jeho plat je a byl měsíčně několik set tisíc korun!!!

Byla jsem velice unavená.

Manžel reagoval slovy, že jsem líná a navíc i poslední dobou dost hnusná, že o sebe nedbám.

V té době už mě to ani moc neuráželo, a ani jsem neměla při starostech se synem čas uvažovat o rozvodu nebo o tom, že mi to ubližuje. Nevnímala jsem to, zasunula.

Hlavně, že je s námi, že mám z čeho financovat potřebné lékaře a terapii i speciální cvičení. I onen benzín.

Později jsem přišla i na to, že má jinou ženu.

Dost mě sebralo, že vypadala přesně jako já. Typ naprosto stejný, jen, a to je zřejmě veliký rozdíl:

PANÍ MÁ ZDRAVÉ DĚTI!!

Z poloviny u ní už bydlel a zařizovali si byt.

Nechtěla jsem se rozvést.

Ne kvůli tomu, že bych ho milovala. To snad už ani nejde, ale kvůli synovi, který jeho přispění, byť jen finanční, moc potřeboval. Doslova mě ubíjela představa, že zůstanu sama.

Neměla jsem nárok na nic. Veškerý jeho majetek byl nabyt před manželstvím.

O rozvod nakonec požádal.

Předtím stihl fiktivně prodat všechno, co měl, a zařídit si plat 10.000,- měsíčně.

Vyhazoval mě z bytu.

Prosila jsem alespoň, ať mi koupí byt do osobního vlastnictví. Nechtěl.

Co chtěl, byl sex. Já nechtěla. A tak mě několikrát dost surověznásilnil. Myslela jsem při tom na syna.

Nakonec mi pořídil byt státní s poměrně vysokým nájemným, které platím já.

Auto mi zapůjčil.

 Alimenty díky krokům, které učinil, má 4.000,- za měsíc.

k

Ano, byla doba, kdy jsem byla psychicky na dně a chodila vedle terapií a cvičení s malým, včetně hypoterapie, která mu moc pomáhá, i sama se sebou k psycholožce. Věděla jsem, že se nemohu položit, protože malý mě potřebuje a dcera také.

Člověk vydrží věci, to byste se divili.

Ne, já si nestěžuji na osud, a ani se necítím jako oběť.  Myslím si, že žena je hodně silný jedinec a starost o dítě vytlačí dříve či později všechno ostatní jako podružné.

Jsem na sebe hrdá.

Mám radost, že malý po odstěhování, tím, že se hodil do klidu, hodně pookřál.

To je pro mě důležité.

Mám dvě zaměstnání, která dělám víceméně z domova, ale klidně bych šla ještě někam uklízet, abych to zvládala. Alimenty z manžela každý měsíc doslova doluji.

Reaguje slovy „sám mám málo“. Je to směšné.

Co mě dost mrzí, je, že přestože si nemyslím, že bych vypadala nějak špatně, nemohu najít hezký vztah.

Nějakou spřízněnou duši, kam bych se přitulila.

Bohužel je to tak, že doposud každý byl skvělý a měl moc veliký zájem, jen do chvíle, než zjistil, že syn je těžce nemocný. Nechci tvrdit, že jsou muži zbabělí, ale skoro to tak vypadá. Nezvládnou to, když uvidí co všechno to obnáší.

Vlastně si říkám: „Stvořitel věděl moc dobře, co dělá, když dal dělohu ženě.“


Co vás napadá po přečtení vyprávění Šárky? Také to, co mě?

Že síla, kterou má žena-matka, je téměř bez hranic?

Že schopnost stát na svých nohách, zůstat připravená se postarat, nepadnout, pokud to vyžaduje dítě, je někdy skoro až nadlidská?

Kéž bys, Šárko, našla sobě milujícího partnera alespoň třetiny Tvých kvalit, a kéž by onen Stvořitel měl pro Tebe a Tvé děti od teď už jen dobré zprávy.

Hodně štěstí a klobouk dolů!

Reklama