Reklama

Přečtěte si zajímavé vyprávění čtenářky Bokul o tom, jak získala práci, jak se v níchopila věcí, které nikdo dělat nechtěl, jak pracovala bez patřičného ohodnocení a jak s tím vším nakonec naštěstí sekla...

Když chybí motivace, tak i největší pracant časem ztratí dech. Asi tak by se dal jednou větou popsat příběh čtenářky Bokul...


Milý Jakube, vážené čtenářky magazínu žena-in!

Ačkoli dnes ráno nemám příliš času (chystám se k lékaři), nemohu nevyužít dnešního tématu. Svým příspěvkem bych chtěla tak nějak „upozornit“ na to, že ač je doba zlá a někdy se práce shání těžko, není dobré si nechat všechno líbit.

Ještě před absolvováním vysoké školy jsem u několika firem projevila zájem nastoupit do zaměstnání. Nakonec jsem absolvovala pouze jeden pohovor a byla jsem přijata. Ačkoli ne za úplně standardních podmínek. Pohovor jsem dělala do výzkumného ústavu, kde jsem fyzicky taky nastoupila, ale jako zaměstnanec soukromé firmy. Tyto dvě společnosti měli společné výzkumné projekty a zdálo se jim toto jako nejlepší varianta. Jelikož mi bylo řečeno, že v soukromé firmě budu přijata za stejných podmínek jako je výzkumáku, souhlasila jsem.

Nutno podotknout - stejných podmínek jsem se nikdy nedočkala. Oproti zaměstancům výzkumného ústavu jsem měla delší pracovní dobu (o 1/2 hodiny denně - když opomenu na neplacené přečasy mým šéfem), kratší dovolenou (o 5 dní), byla jsem bez příspěvku na obědy (protože účetní prohlásila, že je to moc složité dávat do účetnictví). Jistě si budete říkat, že tyto nedostatky byly jistě vykoupené vyšším platem. Bohužel, všichni kolegové ve výzkumáku si to mysleli také, leč nebylo tomu tak. Co naplat - vydržela jsem to ve firmě dost dlouho.

I přes to, že kromě řešení výzkumných projektů jsem dostala za úkol obchod, také firemní prezentace a vše, co nikdo jiný na firmě nezvládl.

Když jsem otěhotněla, moje lékařka mi vzhledem k neplánovanému těhotenství a velkému riziku pro mě i dítě, ihned doporučila pracovní neschopnost. S firmou jsem se snažila během rodičovské dovolené komunikovat, být v kontaktu. A hned na počátku jsem šéfovi oznámila, že se hodlám vrátit.

Cca půl roku před třetími narozeninami jsem se objednala do firmy, kde jsem se od šefa dozvěděla, že nikdy nikdo nepředpokládal, že bych se chtěla vrátit, že místo pro mě nemá a že očekává, že v lednu dorazím s dohodou, že dobrovolně firmu opustím bez nároku na cokoli.

Jak jsem čelila tomuto nátlaku? Zašla jsem na Oblastní inspektorát práce, kde jsem se dozvěděla, že ačkoli toto není zákonný postup, nemohou s tím nic dělat. A že buď jsem silná osobnost a nevzdám to a nebo přistoupím na variantu krajně nevýhodnou. V té době jsem si již hledala jinou práci. Navštívila jsem Občanskou poradnu i Úřad práce. Po těch setkáních s moudrými hlavami mi bylo střídavě zle, střídavě jsem začínala plánovat, čeho chci dosáhnout. Výsledek? Za navrhovaných podmínek neodejdu....

Takže jsem den před třetími narozeninami syna dorazila na firmu a čekala jsem na čem se domluvíme. Dozvěděla jsem se opakovaně, že mi zaměstnavatel nedá odstupné, že mě v podstatě nechce, že má zkravalců za branou firmy dost. V podstatě na vše jsem měla argument a náš rozhovor trval nejméně dvě hodiny. Doslovné protiprávní formulace jsem slyšela během rozhovoru opakovaně. A nakonec jsme se dohodli na to, že práci dostanu.

Byla to výhra?

Z jednoho pohledu se dá říct, že ano. Měla jsem práci. Hned ten den, co jsem byla na firmě jsem dostala přiděleno spoustu úkolů. A že jich nebylo málo. Měly dokonce i různé priority. Obchod, tvorba webových stránek, CDček, tvorba posterů, abstraktů příspěvků...

Také mi bylo řečeno, že mohu pracovat z domu (2 dny), že budu cestovat (2 dny) a jeden den se sejdeme na firmě.

Pracovat jsem vydržela 3 měsíce a 5 dní. Dostala jsem základní plat, čímž došlo na výhrůžky, že si nevydělám ani na cestu. Po odečtení cestovného jsem měla méně jak rodičovský příspěvek... Nadávky do telefonu, nutnost pracovat během OČR (ošetřování člena rodiny - tzv. hlídačenka).

Zdravotní stav mého syna, který před mým nástupem do práce byl zdravý jak rybička i neustálý tlak a nadávky mého šéfa mne dohnaly k tomu, že musím dát výpověď nebo se zblázním.

Pro ty, co z mého předchozího textu mají pocit, že jsem slaboch, když jsem to „vzdala“ se musím omluvit za to, že nemám chuť rozebírat všechny kauzy, nadávky a útoky.

Na firmě jsem skončila po necelých 8 letech. Kolegové z výzkumáku mi většinou zatleskali, málokdo by to vydržel rok...

Moje největší voloviny:

  • myslela jsem si, že úkoly, které dostanu musím vyřešit (na rozdíl od ostatních kolegů, kteří řekli, že to či ono dělat nebudou)
  • když bylo hodně práce - pracovala jsem dokud nebyla hotová
  • nechala jsem si nadávat
  • pracovala jsem neplaceně během neschopenky i hlídačenky

Když jsem před měsícem okamžitě ukončila tento úpracovní poměr cítila jsem nejen úlevu, ale i pocit, že jsem „dozrála“. Dozrála v to, že si nenechám kydat na hlavu a říct ne. Ano, tu a tam mne provází pocit, že jsem lůza společnosti, protože jsem aktuálně na pracovním úřadě... Ale ne snad proto, že nechci pracovat. Pracovat chci, ale jsem žena, která umí odvést dobrou práci a již nikdy si za to nenechám nadávat.

Všem, kteří jste dočetli až sem přeji, abyste nikdy nezískali podobnou zkušenost. Všude mohou být problémy, ale je dobré nedostat se za hranici, která je už neakceptovatelná. Zdraví za to opravdu nestojí.

Úspěšný start nového týdne přeje,
Bokul

Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne 4. června 2012: Má hovadská práce

  • Postěžujte si na to, co vás v práci štve!

Svůj příspěvek o své stávající či minulé práci a o tom, jak jste v ní trpěli zasílejte na e-mailovou adresu redakce (viz níže), a to nejpozději 4. 6. 2012 v 15.00 hodin. Jeden z uveřejněných příspěvků odměním sladkým dárkem na nervy – balíčkem ORION z čokolád DELI a bonboniéry Oříškový sen. Chcete-li mít šanci na uveřejnění, nechť je váš příspěvek dlouhý alespoň jako tento odstavec textu.

orion