Pondělí večer, sál kina Aero. Je zaplněn především mladými lidmi. Ne, dnes se nehraje žádný nízkorozpočtový nezávislý film, jak je tomu tady většinou zvykem. Dnes tu vystupují umělci – herci, zpěváci, muzikanti.

Nevyprávějí veselé historky z natáčení. Čtou. Ani to čtení není veselé. Je varující. Smutné. Když přečetla Bára Hrzánová poslední dopis Milady Horákové, ženy, proti jejíž popravě protestoval r. 1950 celý demokratický svět, sál ztichl. A to ticho bylo dlouhé. Pak se ozval potlesk. Dlouhý potlesk. Vystupují další – herci Jan Budař, Martin Dejdar, Ivana Chýlková, Pavel Kříž, Martha Issová, zahrají a zazpívají muzikanti Lenka Dusilová, Michal Malátný, Ivan Hlas, Neřež, Bůhví, Support Lesbiens a další. Těm všem není osud této země lhostejný. Mluví o hrozbě komunismu. Varují před jejím návratem k moci. Koná se tu akce „Už se nechcem nikdy vracet (pohled do pravé tváře komunismu)“.

 

Před 16 lety padl komunistický režim. A po 16 letech si téměř 16 % obyvatel České republiky přeje, aby komunisté vstoupili do vlády. 14,5 % by rádo, aby KSČM tolerovala menšinovou vládu ČSSD. Nic na tom nemění fakt, že 37,6 % lidí je pro její zrušení a 32,1 % by ji nejraději viděla v opozici. Zůstanu u těch šestnáctek na začátku, 16 let uplynulo od zrušení totalitního státu. Státu bez demokracie, občanských svobod a práv. Nyní máme demokracii, politici jsou stejně zkorumpovaní jako dříve, ale můžeme proti nim svobodně vystoupit, hovořit, psát i žalovat. Máme práva, lidská práva, která byla dříve porušována. A přesto všechno chce 16 % lidí návrat komunistů do vlády...

A nejsou to jen obyčejní voliči, prostí občané. Jsou to politici. Je to premiér této země, který jako předseda nejsilnější vládní strany – sociální demokracie doporučuje nám, obyčejným voličům, prostým občanům raději volit komunisty, než nejít k volbám.

Totéž říká jeho najednou „věrný“ druh v boji ex-předseda vlády i strany Miloš Zeman. Když se pana Paroubka MF Dnes zeptala na akci v kině Aero, odvětil: „Já nevím, k čemu jsou tyto antikomunistické akce, pouze rozdělují společnost. Jestliže je v této společnosti tři miliony bývalých komunistů, co s nimi uděláme, postřílíme?“ Já je nechci střílet, pane Paroubku, ale nechci se s nimi paktovat, jako to děláte vy. A rozdělovat? To jsou mi dost povědomá slova z let před rokem 1989, tehdy se také objevovaly skupiny lidí, které chtěly „rozdělit“ společnost, dle tehdejší rétoriky soudruhů „tam nahoře“. A šli za to často do kriminálu.

Přitom vaše strana, pane Paroubku, byla zrušena a někteří její členové násilně včleněni mezi komunisty – ale to už je pro vás dávno, to jsou čtyřicátá léta minulého století. Vaše strana po převratu r. 1989 byla znovu obnovena. Hlásala do světa, že s komunisty už nikdy! Máme rok 2006 a vy se spojujete nejen s Marťany, ale i s komunisty. Vaši poslanci s nimi jako členové jedné strany zvedají ruce a schvalují jeden zákon za druhým. Jste premiérem demokratické země, země, která je členem Evropské unie a NATO. Ale komunisté vám nevadí, chcete s nimi po červnových volbách spolupracovat ještě úžeji. Někdo se jen usmívá, co nám mohou dnes udělat, a vůbec, když se tehdejší KSČ nezrušila po revoluci, co s tím teď naděláme. Ano, to je pravda, ale na rozdíl od minulosti máme opravdové volební právo, proto bychom opravdu neměli sedět na zadku, ale jít k volbám. V tom jediném s vámi souhlasím.

Je únor 2006, do voleb zbývají 3 měsíce. Rozmyslete se, prosím, koho volit. Slova, co zazněla v pondělí v Aeru, by měla být slyšet častěji, aby si ti, kteří se posmívají a jsou „v klídku“, udělali obrázek o tom, co dovedou být komunisti zač. A co všechno mají na svědomí…

 

P.S.: výtěžek z prodeje vstupenek na večer byl poukázán na konto skanzenu Jáchymovské peklo. Přítomní si mohli koupit trička s protikomunistickými nápisy - pokud byste měli zájem, můžete si vybrat na www.dekomunizace.cz...

 

Reklama