Příběh slečny Barbory si prožíval asi každý z nás. Obě děti vylétly z hnízda a rodiče (v horším případě jen jeden samotný rodič) zůstali sami. Někteří se na to těší, ale Barbořina maminka samotu snáší těžce a své dceři vyčítá, že se odstěhovala.

matka

Odstěhovat se od rodičů je jeden z velkých kroků dospělosti. Zařídit si život po svém, postarat se. Každý k tomu přistupujeme jinak a každý se snažíme nějak rodičům vynahradit péči, kterou nám věnovali v dětství. Co se ale děje, když rodiče to vynahrazování cítí jako povinnost a vyžadují přílišnou pozornost svých dětí, to si můžete přečíst v příběhu slečny Barbory, jejíž maminka jí pomalu rozbíjí dlouholetý vztah. Více už vám prozradí Barbora sama...

Příběh Barbory

Před rokem jsme se já i můj o čtyři roky starší bratr oba odstěhovali z domu. Bydlím teď s přítelem nedaleko mámy a je to velký problém. Máma zůstala sama a já jí chci nějak ulehčit situaci, protože je to ten typ ženy, co miluje děti (nejvíce ty malé, které ještě s přítelem nemáme). A tak k nám každý den chodí a přítele to už začíná štvát.

Máma nemá moc vlastních přátel ani muže, nikoho, s kým by trávila volný čas. Tak chodí k nám, nebo sedí jak pecka u televize. Nevím, jak ji přimět, aby chodila víc do společnosti a trochu se sama bavila. Má teď tolik času na sebe, který předtím neměla, tak myslím, že by toho měla využít.

Myslím, že problém je taky v tom, že se jí nic nechce. Nechce za nikým chodit, aby neotravovala, nikomu se neozve, sama čeká, až jí někdo zavolá. Už jsem uvažovala, že ji zkusím seznámit s maminou od kamarádky, jenže se bojím, že by to bylo na chvilku, a pak by zas seděla celé dny doma u televize nebo u nás...

I když je přítel zlatý, tak když si večer povídáme, vidím na něm, že z toho moc šťastný není, že má skorotchyni věčně posazenou v obýváku. Na její volání: „Karlíčku tohle, Karlíčku tamto,“ je už opravdu alergický. Ani já z toho šťastná nejsem, protože tohle je můj život, a když je pořád u nás, mám pocit, jako bych ji musela stále ve všem poslechnout, nemůžeme si doma žít po svém. A samozřejmě se bojím, že to přítele jednou přestane bavit.

Zkoušeli jsme občas dělat, že nejsme doma, ale pak, kdykoli jsem za mámou přišla, tak jsem si musela vyslechnout dlouhé sebelítostivé monology, jak jsme ji tam s bratrem nechali samotnou. Mně to samozřejmě jako holce vyčítá víc, protože očekávala, že budu žít s ní napořád, stejně jako ona žila se svojí mámou, a ta zase se svojí. Ale tohle není model, který bych chtěla, a ani můj přítel.

Zkoušela jsem ji naučit dělat šperky z korálů, aby se sama doma nějak zabavila, protože dřív to bylo tak, že šila, když jsme byli s bráchou malí, ale začala si stěžovat, že na to nevidí a že ji z toho bolí prsty. Nic z toho nakonec nebylo.

Bratr jí pořídil psa, ale ona s ním jde ven jen, když musí na nákup, nebo jde k nám. Jinak je to na mně, jako by to byl můj pes. Vždycky řekne: „Když už seš tady s Žolíčkem, tak já půjdu s tebou a dáme si u vás kafíčko.“ Skoro se k ní bojím chodit, abych ji zase nepřivedla domů a ona u nás nevysedávala celé odpoledne. Jenže to by pak byl ten pes chudák, protože ona pro něj má na zemi plenku. Ne že by se o něj nestarala a neměla ho ráda, to zase ne, to ona se s ním ráda pomazlí, ale ven s ním nejde.

Na jednu stranu mám pocit, že bych se měla o mámu víc starat, ale na druhou stranu chci budovat vlastní rodinu a takhle to nejde.

Čtěte také...

Reklama