Za svou váhu jsem se

Nikdy jsem extra štíhlou postavu neměla, ale po „léčbě“ z rozchodu se ze mě stala – decentně řečeno – baculka. Máma i kamarádky se do mě navážely, abych s tou žravostí přestala, že chlapů po světě běhá spousta a žádný za devastaci vlastního těla nestojí. Prim v „přednáškách“ ovšem vedla kamarádka Lenka. Pořád do mě hučela, že kdybych na sobě netahala kila sádla, chlapy bych od sebe musela odhánět, a co ona by za tak hezký obličej dala! „Hele, kolik kilo jsi od rozchodu s Lukášem nabrala? Tipla bych takových patnáct!“ Odpovědi jsem se raději vyhnula, ale v duchu jsem odhad kamarádky upřesnila – těch kilo bylo sedmnáct. Časem jsem starostlivých řečí měla plné zuby a zpupně všem odsekávala, že mně moje váha nevadí a že je spousta chlapů, kterým se právě silnější ženský líbí. Nakonec nade mnou všechny ty radilky mávly rukou, jen Lenka to nevzdala. „Tvůj život, tvoje názory, ale aspoň mysli na to, že nadváhou si ničíš zdraví.“ 

Kdyby mě tak pozval na rande...

Na podzim do firmy nastoupil nový kolega. Moc se mi líbil a jak jsem brzy zjistila, byl rozvedený, bezdětný a známost neměl. Kolegyně, které si všimly, jak po něm pokukuju, si mě dobíraly, že by se ke mně Adam hodil a prý je jasné, že i já se mu líbím. Naoko lhostejně jsem krčila rameny a předstírala, že o žádného chlapa nestojím, ale v duchu jsem si moc přála, aby kolegyně měly pravdu. A zdálo, se že mají! Kdykoliv jsme s Adamem řešili pracovní záležitosti, usmíval se, byl milý, a já se do něj zamilovala. To jsem samozřejmě skrývala, ale toužebně si přála, aby mě pozval na oběd, večeři, prostě aby se do mě zamiloval i on. Lenka byla jediná, které jsem se se svými pocity svěřila. Kamarádka měla jasno: „V dnešní době se na to, až ženu osloví chlap, nehraje! Řekni Adamovi, že nerada obědváš sama a že by bylo fajn, kdyby ti dělal společnost. A když se k tobě chová tak mile, určitě půjde!“

Tohle byla motivace jako hrom!

S nápadem Lenky jsem pár dní otálela, ale protože se na mě Adam pořád hezky usmíval, dodala jsem si odvahy a šla na věc. Když si do kuchyňky šel uvařit kafe, chvíli jsem počkala a pak se za ním vydala. Po liduprázdné chodbě jsem potichu došla na roh, a když jsem chtěla zabočit do kuchyňky, nějaký mužský hlas se kohosi zeptal, jestli se mu ve firmě líbí některá z žen a že si myslí, že JÁ po něm pokukuju! Když jsem poznala Adamův smích, polekaně jsem se přimáčkla na stěnu a vzápětí hořce svého „šmírování“ litovala. Adam připustil, že jsem fajn a mám hezký obličej, ale že o Věstonickou Venuši nestojí. „Kdyby ale zhubla, byl bych první, kdo by ji pozval na rande.“ Zahanbeně jsem se odplížila na záchod a tam snad hodinu brečela. Večer jsem zašla k Lence a řekla jí, co jsem nechtíc vyslechla. Otřela mi slzy a rázně řekla: „Jestli ti na Adamovi záleží, máš skvělou motivaci k tomu, abys ty špeky shodila!“ A navíc se kamarádka nabídla, že sežene dietoložku, bude se mnou chodit cvičit a když vydržím, je si jistá, že do půl roku mě Adam pozve na rande. „A aby věděl, že jsi slyšela, co o tobě řekl, pošleš mu mail, ve kterém mu sdělíš, že už nechceš být Věstonická Venuše a začínáš hubnout!“ Hned druhý den jsem Adamovi mail poslala a tentokrát to byl on, kdo zrudnul rozpaky. Přesto mi odepsal, že drží palce, ale abych to s hubnutím moc nepřehnala, že o anorektičky nestojí.:-)
 
Ne, nepřehnala jsem to a za pomoci dietoložky a velké podpory Lenky se mi za necelý rok podařilo shodit dvanáct kilo. Ale Adam tak dlouho nečekal a už po třech měsících mého hubnutí mě pozval na rande... 

Motivace k hubnutí mohou být různé. Jakou jste měly vy, milé čtenářky?

Foto: Shutterstock

Uložit

UloTaké si přečtěte:

Uložit

Uložit

Reklama