Tak už dost! Copak se všichni zbláznili? Zase do mě na ulici někdo strčil. Ani se neotočil, nic neřekl a šel dál.

Zaraženě jsem se za ním otočila a nechápala význam jeho chování. Já vím, je možné, že někam opravdu spěchal, ale copak by jej tolik zdrželo, kdyby se na okamžik zastavil a řekl jen ono slůvko "promiňte“?!

 

Pokud se ohlížím za uplynulým rokem, nejvíc mě naštvali právě lidé a jejich bezohlednost.

Stále více se s ní setkávám a vždy se mě zmocní beznaděj a spousta vtíravých otázek.

Je možné, že je lidem jedno, pokud někomu ublíží? Co by se muselo stát, abychom vyšli ze své ulity a byli vstřícní? Musí si někdo opravdu ublížit, aby nám to všechno došlo?

Lidé jsou čím dál více zahledění sami do sebe. Pořád se přesvědčuji, že je k tomu nutí společnost, abych si nepřiznala, že to tak chtějí možná sami.

Nedávno jsem slyšela vyprávět skutečný příběh, při kterém mě trochu zamrazilo.

Ve firmě pracuje manuálně kolem padesáti lidí. Jak to tak většinou bývá, všichni jsou rozděleni na dva tábory: muži a ženy. Jenže, bohužel, je tu ještě jeden tábor. Ten tvoří pouze jedna žena. Proč není s ostatními? Z jakého důvodu se s ní skoro žádná z žen nebaví? Prý je ošklivá.

 

Když jsem to slyšela, nechtěla jsem ani uvěřit, že něco takového existuje. Jsme opravdu tak povrchní, že by stačilo, aby si dotyčná paní došla k vizážistce a najednou by se vše obrátilo k lepšímu? Je krása důvod, proč se s někým bavit?

 

Je mi z toho trochu smutno. Z lidí, kteří jsou zahleděni do sebe a povrchně pohlížejí kolem sebe.

Přeji si, abych v příštím roce potkávala takových lidí čím dál tím méně a nikdy se sama takovou bytostí nestala.

Věřím, že se mi toto přání splní.

 

Někdo do mě zase v tramvaji strčil, a tak už mi nezbývá nic jiného, než jen doufat.  

 

 

 

Reklama