Reklama

ovce

Já jsem zvířata zachraňovala několikrát a mám políčeno i na další případy. Bohužel musím přiznat, že ani jednou má odvaha nepřinesla takové plody, ve které jsem doufala. Možná, že jsem nezvolila správný postup a byla na jedné straně moc horlivá, na druhé málo přísná.

Jak jsem zachraňovala

Poprvé jsem zachraňovala týrané ovce. Pomatený soused z chalupy v jižních Čechách jich choval dobrých deset, ale jeho péče spočívala jen v tom, že z nich chtěl za minimální náklady co nejvíc vlny na prodej. Ovce byly celé dny v chlívě bez jídla a pití, ven na pastvu je vyháněl tak dvakrát za týden. Celé dny a noci bečely hlady, byly strašně vychrtlé a hřát je mohl maximálně metr vysoký hnůj, na kterém byly ustájeny. Z bílých huňáčů byly vždy po ostříhání do pár týdnů hnědé a páchnoucí příšerky.

Nejhorší však bylo, že je soused bil. Zvlášť berana, který ho nesnášel a vždycky ho chtěl trknout. „Ty svině, já tě budu financovat a ty mě budeš trkat?“ řval, když do něj zapichoval vidle nebo o něj lámal násadu. Jednoho berana zabil, druhému zmrzačil nohu a vyrazil oko. A kromě ovcí ještě týral psa, kterého měl BEZ BOUDY přivázaného 12 let v haldě prken, aniž by pes jedinkrát sešel z řetězu. Co dostával jíst, ani popisovat nebudu, každopádně ani on neušel výpraskům. Jen těžko si dokázat představit, co mohl na svém metrovém životním prostoru provést. Sousedovi ale stačilo, že pes zvrhl misku s vodou. Pak za to navíc nedostal tři dny napít.

Starosta na Pražáky kašle

Týrání probíhalo roky a všichni další sousedi ho viděli. Pár ženských (ani jeden mužský) sice přiběhlo mlácené ovce chránit a sadistickému cvokovi nadávaly, ale nikdo nic dalšího nepodnikl. A tak jsem začala podnikat já. Věděla jsem, že nahlásit týrání zvířat je možné na obecním úřadě, a tak jsem se vydala za starostou. Přivítal mě otráveně, ale všechno si zapsal a slíbil odeslat na veterinární správu, která přijede ověřit mé „udání“.

Samozřejmě, že jsem mu srdnatě nahlásila i své jméno a adresu, za svým sdělením jsem si stála. Po pár týdnech mi přišlo písemné vyrozumění. Stálo v něm, že veterinární lékař provedl šetření mého hlášení, které se však nezakládalo na pravdě, protože on neshledal v chovu zvířat žádná pochybení. Tímto byl pro zvířata případ ukončen. Pro mě měl však ještě pokračování. Při příští návštěvě chalupy mi sadistický soused prořezal všechny čtyři gumy u auta. Důvod? Nemám se plést do cizích věcí.

Navíc mám pražskou značku, čímž jsem podráždila starostu. Ten pak „saďourovi“ v hospodě u piva sdělil, že nějaká koza z Prahy tohoto jména na něj napsala udání za týrání zvířat, ale že se nemusí bát, veterinář je jeho dobrý kamarád a udělá, co chce, aniž by se kamkoli jezdil dívat. A tak koza (hlavně, že ne bázlivá ovce) zvířátka nezachránila, ale sama si musela koupit nové gumy.

Dovětek: Pes jedné drsné zimy konečně zemřel a já jen doufám, že si dnes užívá ve zvířecím nebi. Ovce po pár letech utrácel jiný veterinář. Hnily zaživa, lezli jim červi ze všech otvorů. Doktor chtěl zavolat policii, ale nakonec to vzdal, jejich majitel byl nemocný. Ten dnes už taky nežije a já si ho představuju, jak je týraným psem u stejného sadisty, jako byl on sám.

Kde lze hlásit případy týrání?

  • příslušnému obecnímu úřadu
  • Krajské veterinární správě
  • Policii ČR
  • státnímu zastupitelství

Co vy? Už jste zachraňovali týrané zvíře? S jakým výsledkem?