drive

Vždycky jsem si myslela, že se mi to stát nemůže. Omyl. Stalo. A to jsem neabsolvovala žádnou dlouhou vyčerpávající a monotónní jízdu jako ti, co chtějí na jeden zátah strhnout třeba trasu Česko-Chorvatsko. Takových „hrdinů“ znám spousty. Místo aby si někde cestou zaplatili nocleh, riskují život celé rodiny a jedou nonstop. Chce se jim spát, klíží se jim oči, visí na volantu, ale oni do sebe lijí  energetické nápoje a překonávají sami sebe. Dělají to tak každoročně a ještě se jim nikdy nic nestalo.

Tak to nebyl můj případ. Na to bych si nikdy netroufla.

Vydala jsem se na docela obyčejnou stokilometrovou cestu z Prahy do Plzně. Ale musela jsem vstávat v pět, abych byla na místě v osm. Jestli se ptáte, proč takovou rezervu, tak na to je docela jednoduchá odpověď. Když neprojedete Prahou do sedmé hodiny, musíte počítat s další hodinou v kolonách. Tak jsem si tedy přivstala, i když to pro mě byla vražedná hodina.   

Průjezd městem mě udržel ve střehu. Tady nikdy nevíte, kdo vám kdy udělá jakou myšku, kdo se před vás drze nacpe, nebo kdy vám do cesty vběhne neukázněný chodec.

S úlevou jsem vyjela na dálnici. Pustila si rádio a cesta příjemně ubíhala. Ale brzy na mě přišla krize. Tupě jsem zírala před sebe a chtělo se mi strašně spát. Otevřela jsem si okénko, pustila hudbu nahlas. Na chvilku mě to probralo z letargie, ale za pár kilometrů jsem v ní byla zas. Pak jsem z nějakého nepochopitelného důvodu udělala něco, co mě probralo. Prudce jsem šlápla na brzdu. Být to na kluzké vozovce, nebo auto za mnou, byl by malér na světě.

Okamžitě jsem odbočila k nejbližší pumpě. Vystoupila z auta, prošla se na čerstvém vzduchu, koupila si dvojité kafe a energetický nápoj. Nevím, co z toho mě dočista probudilo, ale jedno vím jistě. Mikrospánek byl varováním a už ho nikdy nechci zažít.

Stalo se vám někdy něco podobného, milé ženy-in? Jak jste reagovaly? Jak mikrospánku předcházíte? Jezdíte bez odpočinku dlouhé trasy? Věříte řidičům, kteří takto riskují?

Reklama