Reklama

pasovat

Určitě se vám už někdy stalo, že jste na ulici našli docela opuštěné bezbranné zvířátko, bylo vám ho líto a nejraději byste si ho vzala domů. A možná jste si ho i vzala. A už se vám něco podobného stalo při zahraniční dovolené?

Už jenom to složení, ve kterém se k sousedům za hranice vydali – jeden mladý a bláznivý pár a dvě dívky v začínající pubertě – byla docela vražedná kombinace. A tak si říkám, díky bohu, že nebyli někde na Floridě. Propašovat nezbedné kotě přes hranice ze Slovenska je zcela určitě jednodušší než pašovat ho letecky z opačného konce zeměkoule.

Začalo to nevinnou procházkou po lese. Když v tom se poblíž cesty z trávy vybatolilo malé koťátko. Bylo vyhublé a zoufale volalo mámu. A tak se naše rodinka rozhodla, že si koťátko donesou do chalupy a do konce dovolené se o něj postarají.

Dny plynuly a mourovaté koťátko jim přirostlo k srdci. I rozhodli se, že to risknou a převezou ho přes hranice. „No co, když jsme jeli sem, tak ani nechtěli vidět občanky a u holek se jenom zeptali, jestli mají pasy. Zpáteční cesta bude stejná. A když nemáme průkaz pro kočku, tak ji jednoduše schováme. Auto nám prohledávat nebudou,“ rozhodla hlava rodiny a jelo se.

Krátce před hraniční čarou zastavili, aby nakrmili černého pasažéra a uspali ho v proutěné bedýnce, přes kterou ještě přehodili deku. „Ale co když začne zase mňoukat? To ji tady budeme muset nechat,“ strachovala se nejmenší z dívek se slzami v očích, načež její strýc za volantem reagovat prudkým otočením čudlíku volume doprava: „Teď si může mňoukat, jak chce.“

O pár minut později už strážcům na hranicích podával z okna svého auta doklady. Smál se nahlas. Vedle něj sedící přítelkyně zírala do země se sklopenou hlavou. Dítka na zadním sedadle seděla jako na jehlách a zírala s očima dokořán kamsi před sebe. V autě řvalo rádio. Na ten pohled musí přítomní pánové vzpomínat ještě dnes.

Na prvním odpočívadle v bezpečné vzdálenosti od hranic si oddychli a zastavili s úmyslem koťátko vyvenčit. Ze zadních sedaček se ozval řev. „Ona tu neníííííí,“ vzlykaly holky. „Jak není, přece neutekla ze zavřenýho auta…“

 A náhodným pozorovatelům se opět naskytla nová, neméně působivá scéna jako na hranici. On stojí opodál, směje se a všechno to fotí. Ona stojí u otevřených dveří auta jako hokejový brankář a hlídá, kdyby se kotěti chtělo uprchnout. Děti rozebírají auto kousek po kousku, vyhazují zavazadla, strkají hlavu pod sedačky a volají: „Čičičíííí!“

Asi po hodině to mourovaná Slovenka už nevydržela, vypotácela se ze svého úkrytu pod zadní sedačkou, protáhla se, zívla a nechápavě civěla, jak ostatní kolem šílí.

Dalších pár hodin cesty přežili všichni bez újmy.