Reklama

„Nedostane se na školu – hrozí mu čtyřka z matiky!“

„A to mu to pořád říkám, jak je to důležité a ať se snaží. Teď za těch pár dní už to tedy nedožene…“

 

 

Toto jsou slova paní Ivany, která je s rozčileným tónem často používá.

Má dospívajícího syna, který, jak se často o dětech říká, není hloupý, je jen líný!
Oba rodiče se s ním občas učí, ale ta matematika…

 

Do hry je zapojen i dědeček, který je z celé rodiny na matematiku největší „machr“.
Doučuje svého vnuka s velkou trpělivostí a stále opakovaně mu vysvětluje zásady logiky. Občas dědeček zrudne a vstává od stolu. Nejen v tento moment je možná přihlížejícím jasné, že student zkrátka není pro čísla narozen.

 

Nejhorší na celé věci je, že se jeho rodiče hroutí až těsně před vysvědčením.

Po pohledu na kalendář zjistí, že se vysvědčení blíží. Prohlédnou známky a vyzpovídají blednoucího mladíka. Pravda vyjde najevo a doma zaznívají emočně zabarvené věty, které jsou uvedeny v úvodu článku. Vždy je to stejné, rodiče rozčíleni, mladík dobrovolně tráví spoustu času zavřen ve svém pokoji. V rukou třímá knihu a hledí do zdi. Rodiče přeci musí vidět výsledky svého rozhořčení…

 

Dědeček nedávno pronesl: „To jste si vzpomněli zase brzo, máte se starat po celý rok a nejen pár dní před vysvědčením…“ 

 

K zamyšlení se nabízí, zda je z hlediska výchovy dobré klást na děti takové nároky. Z příběhu je zřejmé, že bychom se měli vyvarovat zbytečného rozčilování na poslední chvíli.

Zřejmě je také velmi těžké si připustit, že naše dítě například na matematiku „nemá“…

 

Pokud jde ale o naše působení a motivování dětí k učení vůbec, není odpověď tak jednoduchá.

Na jedné straně po čas studia jde o jejich budoucí povolání, na straně druhé je zde těžké období dospívání. Možná bychom je měli nechat, aby si alespoň částečně svůj volný čas vyplňovaly samy. 

 

 

Jaký poměr mezi těmito faktory bychom měli volit a jakou měrou je namístě děti nutit k pilnému studiu jsme se zeptali psycholožky Mgr. Ireny Švábové z psychologicko-pedagogické porady na Praze 9:

 

„Je opravdu jen málo dětí, které si zapamatují vše ve škole a nepotřebují se pak doma nic učit. Většina má pak přirozenou tendenci vše dohánět, až když už je skoro pozdě – tedy před vysvědčením.“

 

„Pravidelné přípravě do školy je potřeba děti učit. Proto je vhodné již od první třídy dítě vést k tomu, jakým způsobem má dělat domácí úkoly a jak se do školy připravovat. Jde  o utvoření jakéhosi návyku. Je proto dobré dítěti zprostředkovat nejen jakým způsobem se učit, ale i jak si má věci a úkoly uspořádat, za jakých podmínek je nejlepší se učit.“

 

„Příprava do školy, jak již bylo naznačeno v článku by neměla být přehnaně náročná. Děti by v žádném případě neměly být přetěžovány. Každé dítě potřebuje i čas pro hru a odpočinek. Doporučuji proto rozdělit domácí přípravu do několika úseků, dle toho, kolik času je dítě schopné se dobře soustředit. Mezi těmito úseky je vhodné zařadit čas pro odreagování se a odpočinek. Celkově by čas domácí přípravy neměl být delší než hodinu (max. hodinu a půl) u žáků prvního stupně.“ „Samozřejmě, čím je dítě mladší, tím kratší doba by to měla být. Žák na druhém stupni by již pomalu měl být schopen připravovat se sám, ale ne vždy jsou toho děti tohoto věku schopny. Je proto vhodné na ně dohlédnout, či jim pomoci. Čas potřebný k domácí přípravě se s vyššími ročníky zvyšuje, ale i tak si myslím, že pro pravidelnou každodenní přípravu je i pro žáka druhého stupně hodina a půl dostatečná. Něco jiného je samozřejmě příprava na přijímací zkoušky, nebo před pololetní písemkou.“

 

 

Za odborné přispění ke článku Mgr.Ireně Švábové poděkovala