Od rána do večera jsem v práci a jakmile přijdu domů, začíná mi druhý úvazek - domácnost. O tom, že si k večeru hodím nohy na horu a na chvíli si vydechnu, si můžu nechat zdát. I když poslední dobou vlastně ani to ne. Jak bych mohla snít, když ani neusnu? Po celém dni se sice těším, jak konečně zapluju pod peřinu a okamžitě to zalomím, jenže v posteli pak zírám do stropu a zaboha nemůžu zabrat. Tělo by tak chtělo, ale moje hlava funguje jako nějaký zavirovaný počítač. Myslím na to, co všechno musím druhý den udělat, a pak prostě nespím.

Budíka mám nařízeného na sedmou hodinu ranní, pracuju od devíti. Člověk by si řekl, že je to pohoda. Jiní přece vstávají mnohem dřív než já, oproti nim si můžu relativně přispat. Jenže já jsem vzhůru ještě mnohem dřív, než mi moje probouzecí vyzvánění na mobilu začne zlomyslně „tancovat“ u hlavy. Připadám si jako štvanec. Z práce pospíchám domů, cestou nakoupím jídlo a obtěžkaná taškami, s rukama až u kolen, se konečně doplahočím domů. Udělám večeři, pak pomůžu dětem s úkoly a nakonec vždycky ještě uklízím, nebo si minimálně do půlnoci chystám něco do práce na následující den. Spánek většinou předržím a kolem jedné hodiny ráno, kdy se dostanu do postele, se mi už najednou spát vlastně ani nechce. Pravidelně se probouzím kolem čtvrté, půl páté ráno, a od té doby už neusnu. Vydržím se válet v peřinách zhruba půl hodinky od probuzení, ale pak mi to nedá a vstávám.

spánek

Čtěte také:

Jsem schopná zkontrolovat si v pět hodin ráno na mobilu pracovní e-maily a začít na ně odpovídat. Celý den mi pak ale nehorázně třeští hlava. Brzy mi dojde energie, jsem jak polomrtvá, nemám na nic sílu a do ničeho chuť. Vlastně jen tak přežívám a čekám, kdy to se mnou sekne. Vím, že bych měla zvolnit, jenže to se lehko řekne a mnohem hůř realizuje. Nemůžu si v tuhle dobu mírnější životní tempo dovolit. Máme s manželem dvě malé děti, osmiletého Patrika a šestiletou Rozárku. Abychom je uživili a mohli si každý rok dopřát zimní dovolenou v Alpách a druhou letní u moře, musíme se oba sakra otáčet. Z našeho životního standardu slevit nechceme. Oba jsme vyrostli na horách, bez lyží bychom nevydrželi. Zároveň ale přiznávám, že už melu z posledního. Jen honím peníze. Jsem totálně vyšťavená. V práci mám pak celý den přepnuto na spořič obrazu a ve finále se třesu strachy, že mě šéf vyhodí. Můj pracovní výkon po průměrných třech hodinách spánku je totiž dost žalostný... Moje máma vždycky říkala, že nejsladší na světě je spánek. Začíná mi docházet, že to není klišé. Pomalu přicházím na to, jak to ta dobrá duše myslela.

Jméno čtenářky na její přání neuvádíme.

Mgr. Martina Wievegová, psycholožka, www.psychoterapie-andel.cz

Mgr.Martina WievegováŽivotní standard je pro většinu lidí důležitá věc. Ne nadarmo se však říká, že peníze nejsou všechno. Materiální hodnoty a zabezpečení jsou určitě důležité a tvoří podstatnou součást spokojeného života. Důležitější ovšem je, zda nestrádá i duše. Z příběhu čtenářky je zřejmé, že trpí. Nespavost je typickým důsledkem toho, že se k sobě člověk chová způsobem, který je nevhodný. Jako by se snad ani neměl rád. Paní je současně manželkou a matkou. Z toho, co popisuje, se mi také nabízí otázka, kdy se vlastně věnuje dětem a manželovi. Pro děti je zajímavé trávit dovolené aktivně a v zahraničí, ale na druhou stranu víc potřebují přítomnost rodičů, a to nejen ve smyslu materiální péče a jejich pomoci s úkoly, ale hlavně ve smyslu péče emoční. Děti musí vidět, že na ně rodiče mají čas a jsou ochotni si jej najít, protože je mají rádi. Zároveň dětem jdeme příkladem v tom, jaké hodnoty jsou důležité, jak o sebe pečujeme, zda na sebe myslíme, najdeme si čas pro sebe a své blízké. Za důležité považuji také oblast partnerského vztahu. Jsou-li oba partneři takto pracovně vytíženi, těžko se udržuje manželství a láska v něm. Navíc se mi z příběhu zdá, že manžel v rodině nefunguje jako pomoc a podpora vůbec. Je důležité, aby děti od malička viděly, že muž ženě pomáhá, že péče o rodinu je záležitostí obou partnerů a vzájemných kompromisů. Paní by proto měla zkusit do povinností doma svého partnera víc zapojit.

Také bych čtenářce doporučila, aby se zamyslela nad svými hodnotami. Má zatím fungující manželství, dvě malé děti, které ji stále potřebují. Kvůli dvěma týdnům dovolené tráví zbytek roku ve shonu, který se již začíná podepisovat na jejím zdraví. Dovolené v zahraničí jsou možná atraktivní, pokud ovšem paní nezvolní a zkolabuje, těžko si je bude moct v budoucnu dopřát. Jsou tedy dvě možnosti: buď bude žít stejným způsobem dál, ale pak je reálné, že se situace vážně podepíše na jejím zdraví, na manželství i na štěstí dětí, anebo zkusí přehodnotit svůj život a zamyslí se nad tím, co je v něm možná mnohem důležitější...

Reklama