Reklama

Otázkou tělesného trestání dětí se zabývám celý svůj život. Když jsem byl dítě, bylo to z pozice toho, komu tělesný trest hrozí. Jako dospělý jsem měl potřebu tyto traumatizující zážitky nějakým způsobem uchopit a zpracovat. A posléze jako rodič zaujmout k nim nějaký jasný postoj při výchově svého syna.

Jako kluk jsem nebyl bit nijak často ani nijak tvrdě. Ovšem když se tak ohlédnu nazpět, bylo to zejména proto, že jsem nikdy nedával k takovému trestání záminku. Byl jsem dítě, které respektovalo pravidla a předpisy, zčásti proto, že jsem necítil žádnou potřebu je porušovat -  v případě těch rozumných – a tam, kde jsem o rozumnosti nařízení a pravidel měl své pochyby, jsem viděl, jaká obrovská přesila donucovací mašinérie proti mně stojí, a tudíž jsem po vyhodnocení situace jakýkoliv pokus o vzdor odpískal. Takže tělesné tresty, jež jsem byl nucen podstoupit, vyplynuly zpravidla jako následek nedorozumění, komunikačních šumů a určité nepozornosti, která se vymstila například při zadávání domácích úkolů.

Jako rodič jsem vycházel z těchto zkušeností a rozhodl jsem se pro úplně jiný přístup. Namísto trestů a hrozby trestů jsem volil výchovu vysvětlováním a osobním příkladem. Malé děti vidí ve svých rodičích všemohoucí bohy a mají přirozený sklon je poslouchat a respektovat. Pokud dítě zlobí a neposlouchá, je to zpravidla proto, že se mu nedostává od rodičů dostatečné lásky a pozornosti. Rodiče si mnohdy neuvědomují, že sami promrhávají obrovský výchovný potenciál. Můj přístup se plně osvědčil a z mého syna vyrostl přiměřeně sebevědomý mladý muž, který nemá neurotické problémy a který má jasné povědomí o tom, co se může a co ne, co je správné a co správné není.

Tělesné tresty jsou krátkodobým a zkratkovitým řešením určité situace. Ničí psychickou pohodu dítěte a vážně narušují i vztah mezi trestajícím a trestaným. Ze vztahu se vytrácí důvěra a láska a je nahrazena odstupem a chladně formálním respektem vůči síle protivníka, který má moc nám ublížit. Nadto se trestaný jedinec přestane vnitřně identifikovat s pravidly a normami a jeho jednání je vedeno snahou vyhnout se trestu. Nemyslím si, že je pro lidskou společnost zdravé, jsou-li pravidla respektována pouze touto snahou. Proto jsem proti tělesnému trestání dětí.


Asdareel


Nesmírně děkuji za zajímavý a sofistikovaný rozbor problému z pozice odpůrce tělesných trestů.

Vážím si takto propracovaného názoru, přestože zastávám názor jiný...

Osobně si myslím, že jistá míra fyzické bolesti a násilí k životu patří, že fyzický a z části bolestivý trest, je-li provázen pochopením toho, zač je člověk trestán, naopak usnadňuje následné odpuštění - v době konvenční, dětské morálky je fyzický trest formou jakéhosi zviditelněného pokání. Až morálka postkonvenční takováto gesta nežádá. Přinejmenším tak jsem fyzické tresty vnímala jako dítě já - jako cenu, kterou jsem platila, ať už za nepozornost, chybu, nebo i vědomou vzpouru - a i té vzpouře přidával trest na ceně, stejně jako nesnižoval pochopení viny - ale když jsem si dobrovolně přišla pro výprask, vnímala jsem trest zároveň jako smazání viny...

Zkrátka naše osobní zkušenosti nás formují a jinak tomu ani být nemůže :).

Co si o fyzických trestech myslíte Vy, ženy-in? Jak jste je vnímaly jako děti? A jak trestáte své děti Vy? Podělte se s námi o své zážitky a názory na redakce@zena-in.cz!