Bulvár

Útočiště

Minulý díl ZDE.

Plamínek nejdřív nejistě zablikal, ale pak se rozhořel naplno a podzemím se rozlilo světlo. Filip držel v ruce petrolejovou lampu. Beze slova ji podal Žíťovi. Ta jeho mlčenlivost mi vážně pila krev, a to jsem ho znala sotva pár minut.

Stěny kanálu, pokryté slizkým povlakem, byly z cihel, stejně jako klenba, připomínající románskou rotundu. Po dně stoky tekl smradlavý pramínek čehosi, co sice nesestávalo jenom z lidských výkalů, ale převážně z nich. Po obou stranách téhle smrduté říčky vedly jakési rampy, na něž ústily žebříky z kovových šprušlí. U jednoho takového jsme právě stáli.

Žíťa se rozhlédl kolem, jako by přemýšlel, jestli by lampičku nemohl vnutit mně nebo Rufusovi. S nepříjemným zamrazením v zádech jsem si uvědomila, že člověk, který nese světlo, je pro střelce snadný cíl. Pro střelce, který používá šipky s červeným opeřením. Z čeho se vůbec takové šipky střílí? Možná že z kuše... Ale proč by mě chtěl zabít někdo kuší?

Nakonec se Žíťa rozhodl plnit roli případné oběti, nebo měl možná v rukávě nějaké trumfy, a tak vykročil do tmy. Vydali jsme se za ním.

„Kam to jdeme?“ odvážila jsem se zeptat po chvíli naplněné jen přerývavým dechem a ozvěnou kroků. I naježený Rufus ťapkal mlčky.
„Do Útočiště,“ ujal se role průvodce Žíťa. „Tam se shromažďují všichni, pro které není nahoře bezpečno.“
„Takže pro nás není nahoře bezpečno?“ zeptala jsem se poněkud hloupě a dumala jsem, jestli tím „nahoře“ myslí Prahu. „Ale proč?“
Žíťa pokrčil rameny. „Zřejmě si někdo, na rozdíl od Starce, myslí, že ještě tak stará nejsi. A nelíbí se mu to.“
„Stará na co?“
„Na to, abys porodila Antonovi syna,“ přerušil náhle Filip mlčení. „Takže takhle to je! Proto je o tebe takový zájem...“
„Cože?“ jeho odpověď mě přinutila zastavit. Rufus mi vrazil do kolenou, a nebýt Filipovy pohotově nabídnuté ruky, slítla bych do sraček tekoucích po dně kanálu.
„To je taková legenda,“ navázal Žíťa. „Nebo spíš proroctví. Že syn, který se narodí Antonovi a lidské ženě, se stane vládcem a tak... Je to dost dlouhé a plné různých kudrlinek a sladkých řečí, ale v podstatě jde o to, kdo tomu tady bude šéfovat a kdo bude žít na slunci a kdo v kanálech. No a někdo asi nechce změnu.“
„Ale proč bych měla Antonovi rodit syna?“ nechápala jsem pořád. Slovní spojení „lidské ženě“ jsem se pokusila přeslechnout. Jako by tím Žíťa chtěl říct, že on a ti kolem lidé nejsou.
„A nelíbí se ti snad?“ zašklebil se Žíťa. Ve světle lampy to vypadalo zlověstně. „Moc dobře jsem viděl, jak si na něj čučela.“
„No a?“ cítila jsem, jak rudnu až za ušima. „Tos nikdy neslyšel o tom, že to jde i bez dětí?“
„Jde nejde...“ odfrkl si Žíťa a znovu vykročil, „osud je osud, ten nezměníš.“

Chvíli jsme zase šli mlčky, ale mně vrtala v hlavě jedna vlezlá otázka. „Proč jsi mě přivedl ke Starci?“ položila jsem ji nakonec. „Co ten s tím má společného? A kdo to vůbec je?“
„Tys ji přivedl ke Starci?“ vstoupil do rozhovoru Filip a jeho hlas řezal jako ruská zima.
Žíťa se přikrčil. „No a proč ne?“ odsekl uraženě. „To si jeden nemůže chtít zajistit lepší pozici?“
Už zase jsem si připadala jako jistý obchodní artikl. Možná bych se měla naučit bučet.
Filip se usmál, jenom koutkem úst, a napětí najednou povolilo. Uvědomila jsem si, že když se netváří jako drsňák, je celkem hezký.
„Jasně, proč ne,“ pokrčil rameny. „Práce bude vždycky dost.“

„Ehm,“ pokusila jsem se zase vstoupit do hovoru. „A ten Stařec, ten chtěl co? Snad ne taky dítě?“
„Jo,“ kývl Žíťa. „To tvoje a Antonovo,“ dodal, než jsem se stihla zděsit.
„A co by s ním...?“ napadlo mě při vzpomínce na zkumavky a podivné preparáty.
„Vlastně nevím,“ pokrčil Žíťa rameny, jako by mu to bylo fuk. A asi opravdu bylo.
Začínala jsem celému tomu šílenství trochu rozumět, ale moc se mi to nelíbilo. „Takže vy věříte nějakému bláznivému proroctí,“ pokusila jsem se shrnout všechno, co se mi honilo hlavou, „kvůli kterému mě... Kdo byl vlastně první?“ zarazila jsem se. „Ten policajt? Kvůli kterému mě obtěžoval ten policajt, ty,“ kývla jsem směrem k Žíťovi, „ses mě ujal a pokusil se mě prodat Starci, ale ten mě nechtěl, protože nevěřil, že jsem ta pravá, tak jsi mě odvedl k Filipovi... Proč vlastně? Co z toho máš ty?“
„Třeba prostě nechci, aby tě zabili,“ zatvářil se Žíťa uraženě.
„A kdo mě chce zabít?“
„To kdybych věděl,“ povzdechl si kluk. „Je tady dost těch, kterým současná situace vyhovuje. A hodně z nich se vraždy neštítí.“

Zatímco jsme mluvili, odbočili jsme do užší chodby, ve které už nebyly žádné římsy. Byla jsem vděčná martenskám za jejich odolnost. Přes to, čím jsme se brodili, mi do nich nenateklo.

Po několika dalších odbočkách a prolézání chodbami, v nichž jsem měla co dělat, abych se neotřela o slizké zdi, se před námi rozlilo světlo.
„Útočiště,“ vydechl Žíťa skoro s posvátnou úctou.
I když jsem k tomu vlastně neměla žádný důvod, cítila jsem se najednou v bezpečí.

Pokračování příště.

   
09.08.2007 - Společnost - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. avatar
    [3] Deta [*]

    Asellus: Jo, kdypak se tam asi objeví krysy a nějakej krysomluvčí...

    superkarma: 0 14.08.2007, 21:30:18
  2. avatar
    [2] risina [*]

    Mikdykde neznám a na tenhle seriál jsem narazila náhodou až včera - a líbí se mi, možná proto, že jsem přečetla všechny dosavadní díly najednou a nemusela čekat týden na další pokračování.

    superkarma: 0 12.08.2007, 10:56:26

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme