Před časem jsem dělala rozhovor se ženou, která patřila mezi tak zvané Zelené vdovy. Její příběh, který si můžete přečíst ZDE, měl otevřený konec. Jak dopadl?

Loučila jsem se s ní ve chvíli, kdy byla na vážkách. Odejít ze satelitního městečka, vzdát se luxu a jít do nejistoty, ale vlastní cestou? Nebo zůstat, být celé dny sama a pokorně čekat, jestli se manžel vrátí domů, nebo přespí v práci? Děti už jsou dospělé a její péči už tolik nepotřebují. Jak její příběh dopadl?

klec

Přemýšlela jsem, co bych v její situaci dělala já. Být finančně závislá, a tím pádem i svázaná, jsem si vyzkoušela na vlastní kůži, takže jsem ji docela chápala. I když o nějaké zlaté kleci nemohla být v mém případě řeč. Byla jsem rukojmím a musela jsem držet hubu a krok. V tom byly naše osudy podobné. Nedávno jsem ji opět potkala a byla jsem zvědavá, jak se rozhodla. „To je na delší povídání,“ řekla.

Zašly jsme spolu na kafe.

„Tak co?“ vyhrkla jsem na ni.
„Nic, odešla jsem od manžela,“ usmívala se a brala to jako pocit vítězství. „Už se to nedalo vydržet. Děti odjely studovat do zahraničí a já myslela, že se v tom zpropadeným baráku zblázním. Manžel si samozřejmě našel mladší, což jsem už stejně delší dobu tušila, tak co bych tam ještě dělala.

Naštěstí mám ještě dobré kamarádky. Jedna z nich mě u sebe zatím nechává bydlet, než se postavím na vlastní nohy. Našla jsem si práci a začínám zase žít. Je to paráda.

Co na to manžel?Podala jsem žádost o rozvod. Chtěla jsem to dohodou, ale on o tom nechce ani slyšet, protože bude složité dělení majetku. Dokonce mi nabídl, že mi nechá půl baráku, ale to je přece absurdní. Jednak bych už se tam nevrátila ani za nic, a představa, že bych se měla potkávat s tou jeho novou? To snad nemohl myslet ani vážně. Chci, aby mě vyplatil. Jenomže firma mu už nejde jako dřív a barák by musel prodat. A to je pro něj nevýhodné, protože ceny nemovitostí šly dolů.

Ale je mi to jedno, já nemám už co ztratit. Klidně si počkám. Tohle období je pro sice mě těžké, nemám moc dobře placenou práci, ale mám svobodu, můžu mezi lidi a konečně jsem zase po dlouhé době šťastná. Nepotřebuju k tomu bourák, luxusní hadry ani zlaté hodinky. Všechno jsem mu nechala. Vzala jsem si jen to nejnutnější. Možná si myslíte, že jsem hloupá, ale ty věci mi nestály za to, abych kvůli nim žila tak, jak jsem žila. Nikdo mě už nepotřeboval a připadala jsem si jako ten nejzbytečnější člověk na světě.

Naštěstí se mi nemstí na dětech a financuje jim školy. To je jediná výhoda těch peněz. Kdyby zůstaly doma, musela bych na nějaký „útěk“ zapomenout a dělat jim zázemí.

Mluvila jsem o tom s nimi a naštěstí jsou rozumné. Chtějí, abych byla šťastná. A já jsem. Najednou jsem se zase našla. Přišla jsem na to, že ještě nejsem tak stará a neschopná, abych nemohla začít znova.

A to je ten nejkrásnější pocit, jaký jsem poslední dobou zažila.

Víte, a možná za něj vděčím tak trochu i vám. Ten rozhovor mi tenkrát utřídil myšlenky a možná i urychlil mé rozhodnutí, takže vám vlastně dodatečně děkuji.

Reklama