Rozhodla jsem se vám popsat situaci z mého prvního manželství.

Když by má zpověď ochránila jen jednu ženu od zklamání, kterým jsem si musela projít já, byla bych velice spokojená.

 

Začalo to velice nevinně.

Mému manželovi činilo veliké problémy zaplatit za mě v restauraci. Byla jsem tehdy, na počátku našeho vztahu, velice mladá a nezkušená. Pocházeli jsme oba z malé vesnice, kde z mého nynějšího pohledu, bylo hodně věcí jako ve středověku. Když byla dívka ve 23 letech svobodná, bylo na ní (hlavně podle starších žen) něco divného. A jistě zůstane na ocet!

K tomu se přidala naše nepříznivá situace doma, můj otec měl hodně vlastností tyrana, toužila jsem jen po jednom. Vypadnout z domova co nejdříve.

 

Když můj přítel dostal práci ve větším městě a byl mu nabídnut i byt, neváhala jsem ani vteřinu. Vidina toho, že se dostanu ze spárů otce a z očí sousedek, byla pro mě slepým lákadlem.

Můj vztah a vyhlídka manželství byly v té chvíli mou záchranou. I když můj partner své mamonářské choutky nijak nezakrýval. Říkala jsem si, že se to snad nějak změní…

 

Měli jsem hned děti, a to tři po sobě.
Opět – tehdy se to nosilo a dost dobře to ani nešlo. Navíc, já po dětech toužila. Odsoudila jsem se tím ale k absolutní finanční závislosti na mém muži. Při mé třetí mateřské nebylo úniku.

 

Neměla jsem u sebe většinou ani korunu.
Chodila jsem s dětmi na pískoviště, a to jen na to nejbližší, na které jsme došli pěšky. Autobusy a vlaky totiž stojí peníze. Vždy jsme měli v láhvi vodu se šťávou a na svačinu chleba s máslem. Salám a džusy jsme vůbec neznali. Ale to všechno bych ještě snesla. Vydělává jen jeden,  nedá se nic dělat. Manžel se ale stával stále lakotnějším.

 

Pravidelně jsem dostávala něco peněz na chod domácnosti.

Bylo to měsíčně pár set korun a abych s nimi vyšla, musela jsem neustále počítat. Promýšlela jsem každý nákup a stala se mistryní ve vaření „ z vody“. Měli jsme nekonečné obměny těstovin, brambor, placek a kaší. Místo masa, sem tam nějaká uzenina. Na sladkosti pro děti nezbývalo, téměř nevěděly o jejich existenci. Moje rodiče se o ně nikdy zvlášť nezajímali a manžel rodiče již neměl. Když k nám přijel strýc (můj bratr) a přivezl jim každému pytlík bonbonů, měly z toho skutečně Vánoce.

 

A právě o Vánocích mi to došlo.

Při těchto svátcích hojnosti jsme všichni dohromady jídávali jednoho kapra. Bramborový salát bez uzeniny a majonézy. Jaksi mi došla trpělivost, pomyslný džbán přetekl. Bouchla jsem do stolu a právě na Štědrý večer. „Mám toho dost, zítra jdu dětem koupit pořádné Vánoce!“ Ani nevím, co jsem to řekla za nesmysl, ale tuhle větu si budu pamatovat do smrti.

 

Začal hrozný blázinec.

Nikdy jsem si manželovi až moc nestěžovala. Jsem spíše uzavřenější nátura a nesnáším konflikty. Byl tudíž hrozně překvapen, ale bohužel to bylo tak všechno. Dohadovali jsme se asi rok a pak se rozvedli. Jsem teď velice šťastná, že jsem se k tomu tehdy odhodlala...

 

Chodím do práce a vydělané peníze pečlivě dělím mezi sebe a děti. Vyskakovat si sice nemůžeme, ale kapry máme každý rok dva a na bonbony také vždy zbude.

 

A dokonce mám i přítele a představte si, že za mě platí …:-)

 

Dejte si prosím pozor na chorobné lakomce, ušetříte si tím jeden rozvod. Nic s nimi totiž nepohne…

Reklama