Reklama

Neochota hraničících až s arogancí jsou prý typické rysy pro drtivou většinu českých úředníků. To vyplývá ze zprávy společnosti Westminster, která výsledky svého výzkumu uveřejnila v deníku Právo. Je mezi nám jen málo lidí, kteří by tuhle zkušenost nezažili na vlastní kůži. Tahle státem (tudíž z našich daní) placená partička dokáže člověku pořádně znepříjemnit den a pošramotit sebevědomí.

Patřím mezi ty, které před návštěvou úřadu pociťují lehkou nevolnost. Dotazníky nejsou totiž mojí silnou stránkou a mám silné podezření, že to úředníci poznají na první pohled. Proto návštěvu státních institucí odkládám, co nejdéle to jde. Jenže úřadům, a tudíž i úředníkům se člověk (pokud není poustevník, trosečník nebo bezdomovec) nevyhne.

Snažím se vždycky vyložit karty na stůl a slušně až devótně jim vysvětluji, že opravdu nejsem administrativní typ a jak moc si vážím jejich profese, a že mají můj hluboký obdiv. A protože není ješitnější živočišný druh než úředník, většinou to zabere a on či ona mi s blahosklonnou milostí hodnou antického patricia vysvětlí, že nemám vyplňovat formulář 117, nýbrž 116. Jak, to už si musím poradit většinou sama. A tak se ve foyeru potýkám s dalším dotazníkem, obtěžuji svými otázkami ostatní nebožáky, chce se mi brečet a cítím se jako blb.   
Po několika hodinách opouštím úřad potupena, zahanbena s pocitem, že má tělesná teplota je vyšší než moje IQ.

Jaké jsou vaše zkušenosti s úřady a úředníky? Znamená pro vás návštěva úřadů běžnou záležitost nebo stres? Nebo zvládáte nutné návštěvy institucí s nadhledem?