Před dvěma roky se slečně Marii B. (28) ve vteřině změnil život. Po pádu z koně se už možná nikdy bez cizí pomoci na své nohy nepostaví. Přesto ale se svým osudem statečně bojuje a život si dokáže užít i na vozíku. Toto je její příběh.

uraz


Úraz se mi stal v období po promoci, kdy jsem se rozhodla zpomalit své rychlé životní tempo. Po dobu magisterského studia managementu ve zdravotnictví na Universitě Karlově jsem totiž pracovala na plný úvazek jako zdravotní sestra v nemocnici a navíc jsem ještě učila skupinu anglicky mluvících studentů medicíny. Často jsem tedy chodila přes den do školy a večer do nemocnice. Bylo to náročné, ale velice produktivní období mého života.

Po absolutoriu jsem si tedy řekla, že chci zvolnit. V létě jsem začala pracovat na malé zdravotnické klinice v centru Prahy. Měla jsem konečně pravidelnou pracovní dobu a dostatek času na svého přítele, rodinu a kamarády. Nemohla jsem vědět, že za čtyři měsíce bude vše jinak.

Jeden slunečný prosincový den jsem při vyjížďce na koni nešťastně spadla. Poranila jsem si bederní páteř a míchu. Následkem toho jsem zůstala ochrnutá od pasu dolů. V jednom momentě se mi tak změnil celý život.

urazHned v den úrazu mi byla operována páteř a za tři dny znovu. Týden jsem ležela nehybně na lůžku. Sestřičky mi pomáhaly otáčet se na stranu. Postarat o sebe jsem se mohla jen částečně. Bez pomoci ostatních jsem se neobešla.

Po operaci jsem strávila asi měsíc na spinální jednotce v Motole, kde jsem začala s intenzivní rehabilitací. Ta pokračovala i v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Celkově jsem strávila ve zdravotnických zařízeních asi šest měsíců.

V době krátce po mém úrazu nebyla nálada v okruhu mých blízkých zrovna nejlepší. Rodina i přátelé byli svědky mého boje s běžnými každodenními aktivitami. Než jsem se naučila naslouchat svému zraněnému tělu, byla jsem zoufalá, stále unavená a protivná. To vnímali všichni okolo mě a určitě z toho neměli radost.

Jak plynul čas, postupně jsem nacházela věci, které mi opět přinášely uspokojení. Začala jsem znovu pociťovat radost a štěstí. A to jsem, myslím si, přenášela i na své blízké. Všichni už teď společně víme, že život není jen o chůzi a o běhání, ale že se dá prožít ve spokojenosti i na vozíku. Ovšem kdybychom si mohli vybrat, chtěli bychom život bez vozíku. To se ví.

Do práce jsem se vrátila po půlroční rehabilitaci v létě roku 2008. Díky zaměstnavateli, který mi přizpůsobil pracovní prostředí, jsem se mohla vrátit k práci zdravotní sestry, kterou vykonávala před úrazem. Nyní si moji klienti sice musí při vyšetření sednout na židli a občas se ke mně natáhnout, když jim například píchám injekce, ale všechno je jen otázkou společné dohody. Nikdy jsem s mou omezenou mobilitou neměla v práci větší problém.

V životě jsou věci, které nás přinutí zastavit se a zamyslet nad tím, co vlastně na světě děláme. Mnohdy jsou to drobné bolesti a potíže, které nám, jak se říká, otevřou oči. Někdy se ovšem musí stát něco velkého, aby nás to přimělo se nad svým dosavadním životem zamyslet a něco změnit k lepšímu.

Já jsem dostala velikou lekci, která mne naučila žít jinak. Jestli lépe či hůře ukáže až čas. Dnes jsou to teprve dva roky po úraze. Snažím se brát věci tak, jak přichází, a oceňuji drobnosti, které mi v životě dělají radost. A je jich mnoho.

uraz

Velkou radost mi například přineslo speciální ručně poháněné jízdní kolo, na které mi přispěl program Nový start od Konta Bariéry. S jeho pomoci jsem se tak mohla znovu dostat ven do přírody a začít sportovat. Projekt Konta Bariéry nastartoval pro mne mnoho krásných chvil strávených v přírodě. Nyní můžu jednoduše sednout na kolo a vypotit své vnitřní napětí z každodenního shonu. Kdo sportuje a tento pocit zažil, dobře ví, o čem mluvím.

S odstupem času jsem si uvědomila, jak může něco tak nepříjemného, jako byl můj úraz, lidi semknout. Nikdy v životě jsem necítila tolik lásky a podpory od své rodiny a blízkých jako v době po úrazu. Vzpomínám si na mnoho chvil, kdy jsme s mojí sestrou jen ležely v posteli a brečely. Bylo to silné, bolestivé, ale svým způsobem osvobozující.

Myslím si, že reakce lidí v okolí hendikepovaného člověka závisí z velké části na postiženém člověku samotném. Tedy na jeho osobním vnímání své zdravotní situace. Skrze něj totiž okolí vnímá tu opravdovou míru postižení. Propadne-li postižený člověk přílišné sebelítosti a depresi, stěží bude jeho okolí reagovat na jeho chování pozitivně. Znám postižené lidí, kteří jsou šťastní a vyrovnání. Ti mají pak okolo sebe veskrze pozitivně naladěné lidí.

Marie B.


Vážení čtenáři,

v životě mohou nastat situace, které nás nečekaně vyřadí ze hry. Postaví před námi bariéru, kterou nedokážeme bez pomoci druhých překonat. Zvláště krátce po úraze je nový start do života opravdu těžký.
Konto BARIÉRY zahájilo v loňském roce projekt NOVÝ START, kterým podporuje mladé lidi, u nichž v posledních 12 až 18 měsících došlo k závažnému úrazu či nemoci, a v důsledku toho se ocitli na vozíku. Naše nadace poskytne vybraným žadatelům příspěvek až do výše 100 000 Kč na zajištění úprav bytu nebo auta, na pořízení vozíku či jiné nepostradatelné pomůcky a na vzdělávání, na které nepříspívá stát. Každou žádost posoudí Rada Konta BARIÉRY a rozhodne o přidělení pomoci.
Od založení projektu NOVÝ START jsme evidovali již více než 50 zájemců o finanční podporu. Polovině z nich jsme již byli schopni pomoci. Příspěvek ve výši 100 000 Kč nejčastěji použili na bezbariérové úpravy bytu, automobilu, na pořízení notebooku a domácího rehabilitačního zařízení.
Pokud víte o dítěti nebo mladém člověku v této zlomové životní situaci, řekněte mu, že nový start je možný. Rádi pomůžeme.

Mgr. Božena Jirků
ředitelka Konta BARIÉRY

Více informací najdete na: www.kontobariery.cz, tel.: 224 214 452, 224 230 216, 224 225 092, e-mail: nadace77@bariery.cz

Reklama